Švédská čtveřice Toxic Rose kupodivu moc nepospíchala. Je to pět let, co vydala debutové album „Total Tranquility“, od kterého si slibovala velký průlom. Částečně přišel, deska s mixem typického švédského hair metalu nového tisíciletí, heavymetalové klasiky a ostrou image někde mezi Mötley Crüe 1983 a filmem Šílený Max dokázala zaujmout a slibovala kapele slušnou budoucnost. Jasně, byl tady Covid a tím celkové zastavení kultury, ale přece jen pět let je dost dlouhá doba, aby se na jediné album kapely zapomnělo. Výchozí pozice novinky „In For The Kill“ je proto těžší, než kdyby vyšla rok nebo dva po debutu. Svět se změnil, změnila se i rocková scéna, která se pořád více točí v kruhu a už dlouhá léta čeká na nějakého spasitele, který by jí ukázal cestu do dalších let. Toxic Rose by jím chtěli být, ale to by jejich pracovní morálka musela vypadat jinak. Nezachrání to ani argument o výměně basisty nebo o Covidu. Pětiletou pauzu mezi debutem a druhým albem prostě dost dobře obhájit nelze…
Možná by to měli jednodušší, kdy „In For The Kill“ byla skutečná bomba. Možná by jim zajistila „světovou nadvládu“, o které Toxic Rose tolik zpívají, jenže ona to bomba není. Dobré album ano, ale není výjimečné. Ukazuje, že žádný progres se v řadách kapely nakoná, že čtveřice stále umí napsat dobrou skladbu, ale pořád ji předkládá se staromilským přístupem. Vaří z podobné vody jako jejich krajané Crashdïet (do níž přidávají více heavymetalových ingrediencí), ovšem další „Rest In Sleaze“ napsat nedokáží. Jsou jen lepším standardem současné švédské scény, která je sice jednou z nejsilnějších na světě, ovšem v porovnání s komplexní rockovou historií i ona dosti bledne. Stejně jako Toxic Rose v porovnání s největšími idoly Mötley Crüe a W.A.S.P. Oproti nejlepším dílům těchto kapel zní stále jen jako učedníci.
Říct, že „In For The Kill“ neobsahuje dobré skladby, by bylo vůči kapele nespravedlivé. Dobrých skladeb tady je řada a člověk se při jejich poslechu ani nebude nudit, ovšem co naplat, když z alba po delší době zůstanou v uších jen fragmenty. Když se Toxic Rose vytasí s tak silnou skladbou jako je úvodní „Blood On Blood“ nebo takřka dokonalá „Angel Down“, dá se mluvit o velice světlých okamžicích a o tom, že tahle kapela krásně zraje, ovšem takových míst na albu zase tolik není. Deska má z počátku výborně našlápnuto, když ji odpálí výtečná hymna „Blood On Blood“, následovaná výbornými „Heroes“ a titulní „In For The Kill“, a je korunována ultimátní „Angel Down“, jenže pak to začíná jít trochu z kopce a silná forma z počátku desky se rozmělňuje. Kapela v druhé polovině alba začíná více tlačit na pilu a to se jí nevyplácí.
Dle trendu do „Outta Time“ nasazuje quasisymfonické motivy, které její snažení poškozují a ubírají jí na drzém výrazu, na němž si Toxic Rose zakládají. Zvuk je zahuštěnější a stále více roubovaný na moderní postupy, v nichž nechybí nepokryté koketování s elektronikou v „Dominion“ a „Open Up N`Bleed“, nebo zbytečně silové momenty v podobě hurónských sborů v „New Breed“. Kdyby kapela zvolila odlišnou cestu a albu dodala více přirozenosti a zemitosti na úkor bombasticky tvrdého zvuku a sborů (v tomto směru jde nejdál závěrečná „The Great Escape“, ve které jsou chorály až nesnesitelné), bylo by to pro desku velké plus. Takhle se posluchač potácí v nabubřelém marasmu, pod nímž se sice skrývá dobře napsaná skladba, která je zabíjena přehršlem efektů a rádoby moderní produkcí. Ta k původnímu starosvětskému rukopisu příliš nepatří.
Pět let se čekalo a výsledkem je album o něco slabší než debut „Total Tranquility“. Nedá se mluvit o nějakém velkém zklamání, na to je „In For The Kill“ (s obalem připomínajícím moderní variantu „Love Gun“ od Kiss) stále ještě dostatečně kvalitní. Zvukově a produkčně kapela album dovedla na vyšší metu než v případě debutu, ale tohle je jen jedna stránka věci. Důležitější je, že stěžejních nápadů má tato parta tentokrát méně.
|
