Limp Bizkit předvedli jedno z největších překvapení. Nejen letošního roku, ale možná celé rockové historie. Do světa vypustili po deseti letech nové album „Still Sucks“, bez toho, aby předtím jeho vydání oznámili, či jej propagovali. U kapely, která je fanoušky považována za obrovskou legendu a která svého času prodávala alba v několikamilionových nákladech, je to jednání přinejmenším zarážející. Museli si být sakra vědomi kvality, kterou nabízí nebo prostě a jednoduše kašlou na zákonitosti showbyznysu a je jim celá věc fuk. Kariéra kapely poslední dobou nasvědčuje spíše druhé variantě. Před osmi lety Limp Bizkit ohlásili album „Stampede Of The Disco Elephants“ a celá věc vyšuměla do ztracena. Deska pod tímto názvem nikdy nevyšla, přestože ji kapela dlouhou dobu propagovala. Místo ní nabízí novinku, o které nikdy předtím nemluvila. Má to snad být ona tajemná nahrávka z let, kdy její kariéra nabrala ostře sestupnou tendenci?
Před osmi lety by měla nová deska Limp Bizkit přece jen větší opodstatnění. Kapela ještě žila ze zbytků úspěchu svých dvou kasovních trháků „Significant Other“ a „Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavored Water“, které z nich na přelomu milénia udělaly hvězdu první kategorie, i když její sláva v dalších letech rychle pohasla. Limp Bizkit ji vyždímali do mrtě a po albu „Gold Cobra“, které představovalo komerční propadák, ač nebylo úplně špatné, se stáhli. Podle slov kytaristy Wese Borlanda byli v dalších letech ve studiu celkem sedmkrát, ovšem vždy do toho hodil vidle zpěvák Fred Durst, který nebyl s výsledkem spokojený. I výkony na koncertech byly značně kolísavé, zejména vinou Dursta, jenž v řadě starších skladeb shořel jako papírový čert. Pak se ledy hnuly a Limp Bizkit jsou zpět. A novinka „Still Sucks“ zní jako jejich klasická práce…
Čekat, že Limp Bizkit vytvoří ještě někdy druhé „Significant Other“ by bylo bláhové až na půdu. Minimálně proto, že by chyběl moment překvapení, s jakým tato parta tehdy vtrhla do hitparád a nestačil by jí k tomu ani prvotřídní materiál. A ten „Still Sucks“ nenabízí. Kapela se snaží, seč může, aby navázala na svou nejslavnější tvorbu, podřizuje tomu celý výraz alba, ale to nestačí. Fred Durst rapuje jako zamlada, Wes Borland opět kouzlí na svých šesti strunách, ale vše už je trochu okoukané a méně energické. Když kapela vyplivne úvodní „Out Of Style“, zdá se být všechno v nejlepším pořádku, jenže postupem času začne deska nudit. Limp Bizkit opakují důvěrně známé motivy z minula, výsledkem je místy až otravný recyklát, v němž se těžko hledají záchytné body.
To přichází zejména v druhé polovině alba. V té první se dají najít solidní hity jako „Out Of Style“, „Dirty Rotten Bizkit“ a „Turn It Up, Bitch“. Člověk vezme nakonec za vděk i singlovou „Dad Vibes“, která při vydání (to se o desce ještě ani nevědělo) moc radosti fanouškům neudělala, a coververzí „Don`t Change“ od australských INXS, s vědomím, že druhá „Behind Blue Eyes“ se této kapele už nepodaří. S „Love The Hate“ začne mírně rezivějící řetěz občas padat, Limp Bizkit začnou ztrácet energii a spíše živoří na slabých nápadech. „Barnacle“ ještě ukáže přívětivější tvář, kapela (zejména Durst svým projevem) má blízko k Nirvaně (kupodivu!), ale v „Empty Hole“ či „Snacky Poo“ jako kdyby už muzikanti mleli z posledního. Finální „Goodbye“ potěší křehkou akustickou náladou, ovšem poněkud rozpačitý dojem z celé desky už zachránit nedovede.
Deset let čekání, mnoho slibů a nakonec i poněkud trapné mlčení má tento nevýrazný konec. „Still Sucks“ není vyložený propadák. Ovšem je tu jako svědek toho, že doby „Significant Other“ jsou nenávratně pryč. Kapela má otupené hrany, neprovokuje jako tehdy a předkládá skladby, které se vyznačují kolísavou kvalitou. Propad nastartovaný albem „Results May Vary“ se odvrátit znovu nepovedlo. Snad příště, jestli nějaké bude…
|
