Dlouhá a spletitá je historie tuzemských průkopníků extrémního metalu, pražských Törr. Letos je to pětačtyřicet let, co se tento název (jestě bez přehlásek) vyloupl na svět z hlavy tehdy třináctiletého Oty Hereše. V roce 1976 se samozřejmě nedalo mluvit o nějakém heavy či dokonce black metalu, ten ještě neexistoval ani ve světě, ale první hardrockové krůčky byly vykonány. Postupné přitvrzování soundu se pro Herešův projekt stávalo každodenní rutinou a když o pár let do kapely přišel druhý symbol, basista a zpěvák Vlasta Henych, začala se po vzoru klasických alb Venom zaklínat pekelnými mocnostmi, čarodějnickými procesy a temným viděním světa. Doba konce osmdesátých let je pro dnešní Törr nejdůležitější. I přesto, že kapela v devadesátých letech ukázala nebývalou evoluci, když od dřevního black metalu přešla přes hnilobné deathmetalovější období skvělého alba „Institut klinické smrti“, obloukem přes úklonu k hardrockovým kořenům („Morituri te salutant“), až ke zhýralé industriální a po čertech temné diskotéce „Tanec svatýho Víta“. Jenže u toho všeho nebyl Ota Hereš.
Vyobcován z kapely vojenskými pány na konci osmdesátých let ohlásil svůj návrat po špatně přijatém albu „Tanec svatýho Víta“ a první společná práce na řadové desce, albu „Made In Hell“, opsala návratovou sinusoidu do osmdesátých let, k legendárním skladbám „Kladivo na čarodějnice“, „Kult ohně“ či „Armageddon“. Ač se kapela na “Made In Hell“ (výborné album…) oháněla moderním zvukem a soudobou produkcí, bylo jasné, že se vrací zpět k prapůvodu, ještě před legendární debut „Armageddon“. Fanoušci na to slyšeli a dokázali Törru odpustit i trochu slabší alba „Törritorium“, „Black n`roll“ či „Tempus Fugit“. Trochu hůře nesli podivný rozchod s Vlastou Henychem, který ve své době byl hudebním vizionářem a ukázal Törru zajímavou vývojovou cestu. Dnes je Törr zejména o klasice. O řemeslně zvládnuté hudbě, v níž se sází na jistotu a přízeň zejména těch, kteří byli u toho, když pánové zcela šokovali diváky tehdejší socialistické Československé televize klipem ke „Kladivu na čarodějnice“, jemuž se familiárně říkávalo „Inkvizitor“…
Více než třicet let po tom, kdy se Törr stal legitimní i pro tehdejší československý mainstream, je „Inkvizitor“ je zpět. Pardon, tentokrát „Inkvizitörr“… Už jen užití názvu stačí k tomu, aby člověk věděl, která bije. Nedočká se sice nové verze „Kladiva na čarodějnice“, která by byla zbytečná, ale dočká se znovu nejklasičtější tváře Törru. Opětovné návraty ke kořenům ale mohou být dvousečné. Kapela, zacílena na staré fanoušky, může potěšit další variací na důvěrně známé, ovšem může i brutálně zklamat, když předkládaný materiál nesnese srovnání s klasikou. To se u Törru v drobné míře v minulosti stalo, především deska „Tempus Fugit“ byla fanoušky stavěna do role Černého Petra diskografie. Tentokrát je situace o něco (o poznání?) lepší… Zejména z toho důvodu, že na novince se nůžky mezi Törrem a další Herešovou kapelou (Alkeholem) opět rozevřely. Není důvod k výčitkám, že Törr zní jako tvrdší verze Alkeholu, jak tomu bylo u alb „Tempus Fugit“ a „Black n`Roll“. V mnoha ohledech je proto „Inkvizitörr“ nejpřesvědčivějším počinem od „Made In Hell“.
Dnešní Törr nenavazuje na kultovní první polovinu devadesátých let, tedy na debut „Armageddon“ a následný „Institut klinické smrti“, přestože atmosféra, kterou „Inkvizitörr“ disponuje, na některých místech tato alba připomene - ve chvílích, kdy kapela potemní, opustí black n`rollový výraz („Pitevní trenažér“ je skutečně jen přitvrzeným Alkeholem) a vypustí do éteru opravdu přesvědčivé skladby, kde rezonuje i odkaz Daniela „Šakala“ Švarce. K těm nejpřesvědčivějším lze zařadit mrazivé kompozice „Poslední dny“, „Vítej ve snu“ a „Smrt“, v níž o svých pěveckých kvalitách přesvědčuje basista Jan „Bart“ Bartoš, čímž konečně vystupuje ze stínu Vlasty Henycha. Za velmi dobré lze považovat i kompozice „Černá hvězda“, „In extremis“ či úvodní „Bůh temnoty“, v nichž Törr jasně splňuje svá přísnější kritéria. Vrchol zažívá v působivé „Královna smrti“, z kytarových vyhrávek čiší chlad a riffy hypnotizují i velice přesvědčivého Hereše, jenž zde podává nejlepší výkon na albu. "Královna smrti" a další zmíněné skladby kontrastují s několika kousky, ať už je to zmíněný „Pitevní trenažér“, „Podivnej sráč“, „Závist“ a v podstatě také „Konec světa“, ve kterých už Törru jako kdyby docházely nápady.
Pokud přistoupíte na hru kapely na staré téma, při kterém texty už nemohou nikoho vyděsit, spíše patří jen ke koloritu stylu, a kdy se odprostíte od toho, abyste od starých vlků čekali nějaké novum, tak „Inkvizitörr“ v podstatě zklamat nemůže. Je to místy rutinní práce, ale zase na druhou stranu album disponuje skladbami, které se mohou zařadit mezi to nejlepší z druhé herešovské etapy. Nebylo sice stvořeno další „Made In Hell“ (o „Armageddonu“ ani „Institutu“ se samozřejmě bavit nemusíme…), ale bylo předloženo reprezenativní dílo pozdního období pražské stálice, přičemž je jasné, že jakýmkoliv experimentům odzvonilo.
|
