„Ten co bere člověku sen, kdo rád plive na tuhle zem, v košili, v dlouhejch kalhotách – je zaručenej zmrd…“
Chuť pojmout a primárně zaměřit bádání kolem šestého alba českobudějovických Blamage s poetickým názvem „Dicktator“ na lyrickou složku je (tak jako v jejich případě prakticky pokaždé) ohromně silná. Blamage však na každé desce deklarovali, že umí dovedně zacházet nejen s rodným jazykem, ale i se svým heavy –thrash metalem, takže to vezměme pěkně ruku v ruce. Pokud máte zmáknuté alespoň poslední tři desky kapely, víte (alespoň v základu), o čem její svět bude. To, že se Blamage tentokrát rozkročili ještě víc zeširoka znamená, že na jedné straně trojúhelníku posunuli svou siláckost a hrubost, na straně druhé kladou důraz na technickou náročnost (ještě víc než parádní riffy mě chytly úžasně neposedné bicí), a na straně třetí svoji drsnou lyrickou romantiku dotáhli do maxima. A výsledkem je jejich nejpestřejší album, které s dokonale propojenými barevnými odstíny drží skvěle pohromadě.
Ne, že by úvodní „Galaxie touhy“ nějak zásadně vybočovala z dosavadní linie, ale přece jen značně tvrdý a soudobý sound, zatlačení typické melodiky trochu do pozadí i totálně natlakovaný výraz nepůsobí jako úplně nejprůchodnější otvírák na první dobrou. Kapele zjevně nechybí odvaha, byť se v její tvorbě vazby na Arakain budou dát asi najít vždy, v tomhle případě však působí jen jako jakási dávná směrovka do velmi moderního výrazu. Rozpumpovaná thrashovka „Paranoia“ s parádním soubojem ústředního sloganu a následných odpovědí na síle neubírá, ale začíná víc propojovat melodičnost a agresivitu, takže ke slovu se dostávají obvyklé přitažlivé drápy. Ty Blamage nejsilněji vytáhnou v ohromující nadčasové titulní skladbě. Chytlavý riff, narůstající mrazivá atmosféra, parádní náladový zlom v klidnější pasáží, výhružná dramatičnost, vrcholící v parádním finálním proplétání hlasů – dokonalost sama. A byť je nejvydařenější položka za námi, laťka nijak zásadně neklesá - nejhouževnatější položku „Vítej v pekle“ Blamage ozdobili dokonale alarmujícím aktuálním textem („všichni jedem na kemp s Kryštofem…), do tahavé a masivní „Díky za zradu“ znovu pootevře vrátka kouzelná poetika („tónům, těm co schoval Chopin do pián, chci věřit vše“ ), na agresivní strunu v „Elizabeth“ Blamage díky chropotu hostujícího Broni Míky (Satisfucktion) ještě o ždibec přitlačí. Označit závěrečnou baladu „Zloděj času“ s drásavým cellem, jemným piánem, parádní melodií a náloží emocí jako bonus je trošku macešské (byť v kontextu veškeré tvorby a charakteru skladby samotné smysl má), neboť i tahle položka může směle kandidovat na jeden z nejsilnějších kousků v portfoliu Blamage.
Stejně jako obsah je do detailu promáknutý alarmující obal alba, ve kterém nechybí tradičně s nadhledem pojatá zdravice. Doposud platilo – co nová deska Blamage, to půl bodu nahoru. Hlavně díky víře v to, že Blamage si ještě nesáhli na svůj vrchol a je potřeba nechat nějaké stupínky v záloze zůstane tahle frekvence zachována, byť pocitově bych klidně mohl jít ještě o kousek dál. Důvodem je to, že Blamage vytáhli ze svých trvale velmi dobrých karet po všech stránkách zatím nejsilnější trumf.
|
