Ray Wilson v poslední době spíše mlčel. Jestliže před několika lety vydával desky ve větší frekvenci, na novinku „The Weight Of Man“ se čekalo pět let. Wilson však nikam nespěchá. O vrtkavosti osudu a pomíjivosti slávy ví své a dnes se za ničím nežene. Je spokojený s rolí komorního umělce, na něhož nejsou vyvíjeny tlaky ze strany nahrávacích společností a to je stav, který jeho tvorbě vyhovuje nejlépe. Nikomu nemusí dělat žádné ústupky, minulost se za ním netáhne jako nechtěný přízrak, ačkoliv by na lecčems mohl stavět. Wilsonova sólová kariéra se ubírá značně nekomerčním směrem, díky čemuž si získává čím dál větší respekt milovníků progresivního rocku, ve kterém nejde o prvoplánovitou okázalost, ani hitovost. I když ta je v tvorbě Wilsona podvědomě stále přítomna.
Doba, kdy stál v popředí grungeových Stiltskin, s nimiž měl v čele hitparády hit „Inside“, je mu vzdálená jako snad nic jiného. Tehdy poprvé nasál popularitu, když se debut „The Mind`s Eye“ stal úspěšným a vezl se na vlně zájmu o tento styl. Byl vstupenkou do světa rockových obrů, neboť Wilson se stal členem legendárních Genesis. S nimi natočil jediné album, „Calling All Stations“, které řada starých fanoušků zatratila, ovšem už jen fakt, že působil v tak slavné kapele, mohl sloužit jako odrazový můstek k další kariéře. Wilson toho ale nevyužil. Pustil se do sólové tvorby, v níž se nálepkou exčlena Genesis neoháněl a sázel jen na sílu svého jména. Jeho další alba úspěšná nebyla a více než na komerční stránku cílila na atmosférickou hudbu, tak vzdálenou od světa Stiltskin i Genesis. Že je dobrým skladatelem a písničkářem Wilson dokázal už dávno a přestože si dnes odskočí ke své první kapele a účastní se i různých tributních podniků Genesis (ke comebackovému turné přizván však nebyl), sólová alba odrážejí jeho skutečnou muzikantskou duši. Spletitou, mírně komplikovanou, ale hlavně barvitou.
Po pěti letech je Wilson zpět s novým materiálem a ten je v lecčems odlišnější než jeho předchozí tvorba. Jestliže se na dřívějších albech (za ně zmiňme nejvydařenější „Chasing Rainbows“ z roku 2013) profiloval spíše jako rockový písničkář, zahalený do nepostradatelného nostalgického oparu, zde prohlubuje spíše prvek progresivní. Skladby samotné a jejich jasné melodie jsou základem i této desky, ovšem Wilson čím dál méně sází na líbivost a hlavním hnacím motorem je soudržnost a zatraceně podzimní atmosféra. Album by se dalo řadit do škatulky prog rocku, ovšem ani tato definice by nebyla úplná. Muzikant si zahrává s různými postupy a upřednostňuje pestrou škálu nástrojů, než aby jen stál sám s kytarou jako trubadúr klubových pódií, ale stejně jako je důležitá atmosféra, místy temná jako tma, je zde písnička samotná. Wilson dokázal najít vzácnou rovnováhu mezi oběma polohami a výsledkem je pozoruhodné album. Není možná jeho nejlepší, ale rozhodně nejdospělejší.
Hned na začátek vybičuje emoce na maximální možnou mez s otvírákem „You Could Have Been Someone“, jenž od tichého začátku zahrozí bouřlivějším směrem, ale už s „Mother Earth“ dochází k nečekanému zklidnění, což definuje budoucí směřování alba. V dalších skladbách se Wilson začíná ponořovat do temnějšího světa, v němž čím dál silněji rezonují vlivy Pink Floyd, ale táhne se jím i jeho někdejší grungeová minulost. Tahle deska nemá nic společného se seattleskou scénu, na níž kdysi přísahali Stiltskin, ale grungeový prvek je přítomný pocitově, v jakési atmosféře zmaru či deziluze. Ta dominuje zejména skladbě „I, Like You“, neveselé kompozici, komentující jak současnou pandemii, tak i neutěšený stav západní civilizace. K němu se Wilson vrací stále. Možná překvapivě zní poněkud optimističtěji v „The Last Laugh“, v níž vsadil na srozumitelnější výraz a zapamatovatelnější refrén, přestože se skladba rovněž dotýká problémů dnešního světa a bezútěšné nálady ve společnosti. Vlastní manifest pak křičí do světa v „Symptomatic“, ve kterém sází především na klavírní hru, akustickou kytaru a až éterický projev, jenž znovu (pokolikáté už?) míří do teritoria Pink Floyd. Jedinou skladbou, která z uceleného konceptu vybočuje, je závěrečná coververze The Beatles „Golden Slumbers“, ač ani ta neoplývá veselou náladou.
Wilson na „The Weight Of Man“ nastavuje svou další tvář. Je zase trochu jiná, postupně zbavována rockového písničkářství i bluesového základu a míří více přemýšlivějším stylem. Wilson stále dospívá a jako umělec svůj výraz tvaruje podle momentální nálady. To je známka obrovské variability, které je schopen. Ještě dokáže tvořit výtečná díla a tohle je jedno z nich.
|
