Čím jsou Billy Talent starší, tím méně chuti mají pouštět se do osvědčených neopunkových, či poppunkových věcí, které jim kdysi udělaly jméno a zajistily velkou slávu. Už to je tak dávno, že jejich bezejmenný debut a nejslavnější počin oslaví příští rok dvacet let od vydání. Od té doby se Billy Talent pohnuli z místa, i když to v první desetiletce nového tisíciletí vypadalo jinak, neboť si hověli v pozici nové senzace a neměli důvod měnit styl. V domovské Kanadě zůstali i nadále hvězda a jejich desky se pravidelně umisťují na prvním místě tamní hitparády, ve zbytku světa to už tak žhavé není. Možná i kvůli tomu kapela částečně mění výrazové prostředky a snaží se na sebe upozornit i jinak, než jako někdejší epigon Bad Religion, Green Day či The Offspring.
Punkový přístup je (stejně jako u Green Day) osekáván na nezbytné minimum, protože jeho doba pominula a Billy Talent moc dobře ví, že opakováním starých postupů a vykrádáním sama sebe by to moc daleko nedotáhli. Co tedy zbylo? Dobré, specifické melodie, několik energických skladeb, které si uchovávají punkový drajv a všudypřítomný alternativní odér. Je stále více hmatatelný, i když se nestává hlavním výrazovým proudem, tupí někdejší ostří a vpouští do tvorby větší melancholii a jakýsi citlivější přístup. V kontrastu s rychlými singlovkami (což jsou věci, na které staří fanoušci čekají nejvíce) se může zdát, že jde o vzorec, který by mohl fungovat. To i přesto, že jméno Billy Talent začalo během posledních let trochu upadat v zapomnění, přece jen od vydání „Afraid Of Heights“ uběhlo už šest let. Dva roky tu byla pandemie, která kapele bránila ve vydání materiálu a proto ten, který obsahuje „Crisis Of Faith“ už takovou novinkou není. Kapela jej začala tvořit v roce 2019, což však vůbec nevadí, protože rocková scéna se dnes nenachází ve stavu, kdy by mohl vinou překotně valících se trendů nějaké kapele ujet vlak…
Důležité není, kdy Billy Talent na desce začali pracovat, ale to, jaký je výsledek. Částečně tradiční, ale z větší části překvapivý. Na úvod kapela nasadila vysoce ambiciózní kompozici „Forgiveness I + 2“. Začíná skoro jako orgasmická hardrocková bouře s výraznými vlivy prog rocku, ovšem v druhé polovině se láme do křehké kompozice, v níž se kapela nebála použít k dotvoření trochu abstraktní atmosféry dechové nástroje. To Billy Talent dosud neudělali a pravděpodobně tím chtějí zase o kousek vystoupit ze škatulky, která je jim už dávno těsná. Singlová „Reckless Paradise“ do ní zapadne hravě, protože se jedná o naprosto typickou hitovou věc, umocněnou silným refrénem. Zde jsou Billy Talent řádně tvrdí, punkově energičtí a zároveň až nakažlivě melodičtí.
V podobném duchu vedou i „I Beg To Digger (This Will Get Better)“, přestože zavání spíše popovějším přístupem, stále dokáže plnit definici klasických Billy Talent. Slabší chvilka v nezbytné baladě „Wolf“, která kapele příliš nesluší, je vykompenzována svižnou „Reactor“ a především energickou náloží „Judget“, nejvíce odkazující na punkové začátky, včetně hejskovského frázování frontmana Benjamina Kowalewicze. Po ní už do zvuku kapely více promlouvají alternativní vlivy. V „Hanging Out With The All Wrong People“ sahají skoro až k uvolněné funky atmosféře, což funguje, v následující „End Of Me“ se utápí ve sladkobolné nostalgii, což zapůsobí trochu méně. Podobně je na tom i závěrečná „For You“, v níž se hraje spíše na optimističtější strunu. Mezi tyto skladby Billy Talent vklínili největší přešlap desky, hloupě pubertální „One Less Problem“, která by zafungovala leda tak v libovolném pokračováním typicky americké taškařice „Prci prci prcičky“, ale na albu kapely, jejímž členům je mezi čtyřicítkou a padesátkou? Ehhh….
Billy Talent nikdy neudělali naprosto skvělou desku, která by si zasloužila nejvyšší hodnocení. Neděje se to ani teď, přestože je třeba ocenit odvahu vystoupit občas ze své masky a zaexperimentovat serióznějším směrem. Zároveň deska nepřináší žádný průser, ale spíše klasiku, která se pohybuje v mírném nadprůměru. Nepřekvapují tím, takže posluchač ani zklamán být nemůže.
|
