„Mám nějaké zprávy, že Jim je po smrti. Myslím, že tentokrát by to mohlo být doopravdy,“ zavolal jedné noci na začátku července 1971 Rayi Manzarekovi manažer The Doors Billy Siddons, zjevně narážející na fámy, které se kolem Morrisonovy osobnosti rojily po celou kariéru. „Mluvil jsem jen s Pamelou a ta byla hrozně zmatená,“ dodal Siddons. Nedalo mu to a vypravil se víkend, následující po osudném pátku 3. července, do Paříže. V bytě, kde Morrison bydlel, našel Pamelu na pokraji smyslů a zapečetěnou rakev, v níž leželo Morrisonovo tělo. Podle lékařské zprávy zpěvák podlehl masivnímu infarktu, jeho srdce nevydrželo velký nápor alkoholu a drog, které Morrison do sebe naládoval. Siddononsovi bylo jasné, že hvězdná kariéra The Doors vzala za své. Na francouzských úřadech manažer domluvil pohřeb a tělo zesnulého zpěváka nechal pochovat na pařížském hřbitově Pére Lachaise, kde hrob vyrostl nedaleko místa posledního odpočinku Morrisonova velkého oblíbence, básníka Oscara Wildea…
„Právě jsem se vrátil z Paříže z pohřbu Jima Morrisona,“ oznámil šest dní po Jimově smrti (a dva dny od pohřbu) tisku Siddons. „Jim byl pohřben prostým obřadem za přítomnosti několika nejbližších. Okolnosti jeho smrti a pohřbu byly drženy v tajnosti a ti z vás, kteří ho důvěrně znali jako člověka, jistě pochopí, že jsme se chtěli vyhnout cirkusové atmosféře, která byla spojena s úmrtím dalších rockových osobností, Janis Joplin a Jimiho Hendrixe,“ sdělil v oficiálním prohlášení Siddons a tím přilil oleje do ohně spekulací, zda Morrison skutečně zemřel nebo jen naplánoval své zmizení ze záře reflektorů a bizarních podmínek rockové scény. I o tom Jim několikrát mluvil, ale dnes je jasné, že skonal opravdu 3. července 1971, kdy jej dostihly všechny zdravotní problémy, vyvolané hektickým životem. V době smrti mu bylo dvacet sedm let, což se jevilo jako prokletí, v témže věku ze světa odešli i Janis Joplin, Jimi Hendrix a kytarista The Rolling Stone Brian Jones. Za řadu let se k této „vybrané“ společnosti Klubu 27 přidal i Kurt Cobain, jehož život byl v lecčems podobný s Morrisonovým…
Co bude po Jimově smrti s The Doors bylo ve hvězdách. V tisku promluvil Ray Manzerek, ovšem nikdo by si na další existenci kapely nevsadil ani pětník. Bylo nemyslitelné Morrisona někým nahradit, to byl takový unikát, že by to bylo pro The Doors kontraproduktivní. Bylo nemožné nahradit i jeho nezapomenutelné texty, a ač se Jim hudební složce při tvorbě skladeb prakticky nevěnoval, byl tím, kdo jim dával finální podobu a přitažlivou tvář, v níž se snoubila jeho křehká duše s životem rockového divočáka. Jenže to si zbylá trojice příliš nepřipouštěla, protože ještě za Jimova života pracovala na nových věcech, které měl Morrison po návratu z Francie nazpívat. „Když byl Jim pryč, pokračovali jsme dál, psali jsme skladby,“ uvedl k první polovině roku 1971 kytarista Robby Krieger, „když Jim zemřel, říkali jsme si: „Ježíšikriste, co teď budeme dělat?“ Mohli jsme to vzdát, ale už jsme měli skladby, tak jsme si řekli, že je nahrajeme a uvidíme, co se stane. I naše vydavatelská společnost Elektra chtěla, abychom pokračovali.“
Deska „Other Voices“, vydaná pouhé tři měsíce po Morrisonově smrti v říjnu 1971, nese typické prvky klasických The Doors a pokračuje v díle, které kapela nastolila na desce L.A. Woman“. Morrisonův duch je ještě všudypřítomný, ačkoliv Jim na desku nenapsal ani notu, ani řádek textu. Nejtěžší otázka visela nad frontmanským postem. Kapela šmahem shodila ze stolu spekulace o novém zpěvákovi a rozhodla se, že o vokální party se podělí Ray Manzarek a Robby Krieger. Bylo to logické rozhodnutí, i tak bylo zřejmé, že ani jeden nedokáže zesnulého frontmana plně zastoupit. Blíže jeho typickému projevu je Manzarekův hlas, který dokáže na řadě míst vykouzlit skoro až věrnou kopii Morrisona, což nejvěrněji ukazují skladby „In The Eye Of The Sun“ a „Tightrope Ride“, v nichž jako kdyby ožíval Jimův duch. Nejedná se o žádné smutnění nad ztrátou frontmana, ale divočejší rockové věci, které se mohou rovnat i řadě skladeb z minulosti. Především pak vrcholové dílo „Ships w/ Sails“, sedmiminutový kousek, evokující v jemnějších částech slavnou „Riders On The Storm“. V tu chvíli jsou The Doors stejně silní jako v dobách s Morrisonem…
„Other Voices“ nejvíce trpí předsudky, existuje řada fanoušků, kteří ji odmítají řadit do klasické diskografie kapely. I když jí chybí zneklidňující prvek, je docela nespravedlivé se na ni dívat jako na druhořadou záležitost (jen proto, že na ní nezpívá Morrison), jelikož obsahuje dost dobrých skladeb, ať už výše zmíněné věci (ty jsou skutečně nejlepší) nebo i další kousky, Kriegerem zpívaná „I`m Horny I`m Stoned“ nebo závěrečná „Hang On To Your Life“, v níž zejména prostřednictvím výtečných Manzarekových kláves, ožívá duch „L.A. Woman“. Jistý spěch, aby se ukázalo, že The Doors žijí dál, a skličující atmosféra, v níž album vznikalo, se podpisují na tom, že skladby „Down On The Farm“ či „Variety Is The Spice Of Life“ zní poněkud nedotaženě a na poměry The Doors až obyčejně, ovšem i tak se tato deska dá srovnávat s předchozími díly. Je samozřejmě o něco chudší, ale postavte si ji vedle „The Soft Parade“ a je jasné, že v pomyslném souboji „Other Voices“ nevyjde na prázdno…
Fanoušci však „Other Voices“ za svou nepřijali. Stín Jima Morrisona byl až moc velký, aby z něho The Doors dokázali vykročit. Deska po vydání zoufale propadla, když si ji pořídil jen zlomek fanoušků. I dodnes se na ni pohlíží (docela chybně) jako na album, které hyzdí předchozí diskografii. Manzareka, Kriegera a Densmorea přístup příznivců zklamal, protože si kvalitou alba byli jisti. Zády ke kapele se začala odvracet i média, The Doors bez Morrisonových eskapád pro ně nebyli zajímaví. Trojice začala spolu znovu koncertovat, ale vystoupení byla na rozdíl od „Other Voices“ jen chabým odrazem někdejší síly. Tam Jim chyběl nejvíce, tam se jeho důležitost odhalila v plné nahotě.
|
