Takoví Anthrax, jací se představili na debutu „Fistful Of Metal“, končili. V sestavě nebyl basista a zakládající člen Dan Lilker, který si se zbytkem kapely přestal rozumět, zejména poté, co mu vyčteno, že jeho užívání marihuany má negativní vliv na chod celku. Lilker toužil po trochu tvrdší muzice, než byl trochu zrychlený britský heavy metal, který Anthrax představili na prvním albu. Z kapely se musel pakovat i zpěvák Neil Turbin, jehož chování měl Scott Ian i Charlie Benante už plné zuby. „Věřili byste tomu, že se ten chlap nechal vyfotit s kudlou?“ kroutil Scott nevěřícně hlavou. Přílišná spokojenost nepanovala ani s Turbinovým nástupcem Mattem Fallonem, který se v Anthrax sotva ohřál a v dalších měsících se stal zpěvákem Skid Row, předchůdcem Sebastiana Bacha. Kapela byla zoufalá, protože se vhodného frontmana (na Lilkerovo místo takřka okamžitě nastoupil synovec Charlieho Benantea Frank Bello) nedařilo najít, ale jen do chvíle, než jim cestu zkřížil Joey Belladonna, zpěvák dnes zapomenuté hardrockové formace Bible Black, sdružující někdejší členy kapel Elf a Rainbow. Nebyl žádný metalový maniak jako Turbin, ale spíše chlápek přicházejícího z úplně odlišného hudebního prostředí, vyznávající legendy Journey, Toto, Foreigner nebo Queen. „O thrashmetalové scéně v Americe jsem nevěděl skoro vůbec nic,“ přiznal Belladonna, ale Scott Ian v něm cítil velký potenciál. S jeho příchodem se vykrystalizovala klasická sestava kapely, která je pro řadu fanoušků newyorské party dodnes jediná akceptovatelná…
V době, kdy se Belladonna seznamoval s materiálem kapely, studoval vokální party z „Fistful Of Metal“ a zkoušel nové skladby, došlo k usmíření s Lilkerem. Na pořadu dne nebyl jeho návrat do Anthrax, u nichž se plně osvědčil Frank Bello, ale Ian i Benante cítili křivdu nad nepěkným rozchodem. Dohodli se, že spolu založí projekt Stormtroopers Of Death, zkráceně S.O.D., který by je dovedl dál od světa Anthrax a kde by byly využity nápady, nehodící se do domovské kapely. Kouzlem nechtěného došlo k tomu, že se debut „Speak English Or Die“ objevil na světě dříve než druhá deska Anthrax, čímž došlo nejen ke zmatení fanoušků, ale zejména ke splacení dluhu vůči Lilkerovi, jenž si po vydání kultovního debutu založil vlastní ultrathrashmetalovou partu Nuclear Assault. Na dlouhá léta se jeho cesty s Ianem a Benantem rozešly, i když tentokrát ne ve zlém. Nastal čas věnovat se Anthrax, kapela byla už silná a sebejistá, k čemuž jí dopomohl přelomový materiál, který ji měl navždy odlišit od zbytku thrashmetalové scény. Lví podíl na tom měl hlas Joeye Belladonny, který se stal dominantním a jasným poznávacím znamením kapely.
Na tomto albu se zrodil pravý styl Anthrax, který zapadal do thrashmetalových kolonek, i když se stále lišil od toho, co dělali Slayer nebo Metallica. Základ Anthrax tkvěl na přesných, sekaných riffech Scotta Iana, které dostávaly oproti debutu výživnějších charakter a tvrdší, zemitější zvuk. Nad nimi se vznášel hlas Joeyho Belladonny, čistý, melodický, řádně pevný, s čitelnou školou starého hard rocku a tolik vzdálený animálnímu řevu Toma Arayi, zlomyslnosti Davea Mustainea, či neotesanému projevu Jamese Hetfielda. Belladonna nastavil zcela nové mantinely pro thrashmetalové zpěváky - bylo jasné, že není třeba jen řvát, ale že i nový druh hudby se dá přednášet s noblesou a naléhavostí, v níž se snoubí moderní agrese s klasickou výsostnou melodikou jeho oblíbenců. Zarputilí thrasheři tvrdili, že Belladonnův hlas ubíral Anthrax na tvrdosti, ale tak tomu není. Civilizoval jej, ale rozhodně nemohl obrousit ostří kytar či zpomalit dravou rytmiku.
Rozdíl mezi trochu naivním debutem „Fistful Of Metal“ a „Spreading The Disease“ je propastný, i když mezi deskami leží jen něco přes jeden rok. Za tu dobu kapela výjimečně dospěla, a i když využila některé nápady z Turbinovy a Lilkerovy éry, dokázala je předkládat s velkým drajvem a svěžím, moderním pohledem. Už se dalo mluvit o thrash metalu a přestože se leckde snížila tempa, zvuk byl drtivý, mnohem tvrdší než u poněkud vyměklého debutu (což nebylo jen vinou produkce) a skladby byly mnohem propracovanější. Kladl se důraz na refrény, jejich zpěvnost zaručoval tvárný Belladonnův hlas a jeho cit pro melodii. Kdyby dostal do rukou stejný materiál Turbin, rozhodně by výsledek nebyl tak přesvědčivý. Kapele se takřka dokonale povedlo zbavit adolescentských nemocí a díky tomu je „Spreading The Disease“ velmi dospělé dílo, které dokázalo konkurovat největším hegemonům divoce se rozvíjející thrashové scény a neslo Anthrax na kvalitativní vrchol.
Deska obsahuje řadu perel a má rovněž jeden z nejlepších otvíráků, jakými se Anthrax mohou pyšnit. „A.I.R“ plně ukazuje, o čem kapela je, hned od počátku se rozjíždí sebevědomé, zuřivé tempo, ale nezapomíná se ani silné melodie. Ty se proplétají celým albem, jako kdyby kapela stále reflektovala Novou vlnu britského heavy metalu, ale zároveň už ukazovala novou cestu a plně se etablovala na tvrdší zámořské scéně. Nejčistším příkladem je skladba „Armed And Dangerous“ (jako autoři jsou ještě uvedeni také Turbin a Lilker), kterou startuje pozvolný úvod, charakteristický pro epické kompozice Iron Maiden, ale netrvá dlouho, Anthrax zařazují vyšší rychlostní stupeň a skladbu vedou k drtivému thrashovému finále. V tomto stylu dominují „S.S.C./Stand Or Fall“, „Aftershock“ a zejména závěrečná „Gung-Ho“, v níž si kapela nezadá vůbec nic se zuřivostí původní Metallicy, zejména úvodní nástup se stal doslova ikonickým znamením poloviny osmdesátých let. Výraznou položkou je „Madhouse“, vzbuzující rozruch nejen hudební složkou (trochu valivější než ostatní rychlopalné skladby), ale také klipem, který pronikl na MTV, ale pro svou nekorektnost (už v té době) vůči psychicky nemocným, vyvolal řadu kontroverzí, až byl z vysílání stažen. Odhalil jeden prvek, který se stal důležitým znakem koncertů Anthrax - moshpit, zde tvořený „chovanci psychiatrické léčebny“, v budoucnu neodmyslitelný kotel pod pódiem.
„Spreading The Disease“ znamenala pro Anthrax vstup do první metalové ligy. Kapela, ač ještě nepatřila k metalovému mainstreamu, se drala rychle do popředí a nakoukla i do hitparády Billboard 200, kde v prodejnosti alb obsadila 133. místo. Popularitou se nemohla rovnat Metallice nebo Slayer, ale bylo zřejmé, že nastupujícím kalifornským hvězdám roste na východním pobřeží Spojených států zdatná konkurence. Provázela ji však také smůla, americké turné po boku Black Sabbath bylo po čtyřech koncertech zrušeno, jelikož zpěvák legendárních Britů Glenn Hughes onemocněl (zároveň se také potýkal se silnou drogovou závislostí) a následná evropská šňůra s Overkill a Agent Steel byla poznamenána výbuchem jaderné elektrárny Černobyl. I přes tuhle nepřízeň osudu se zdálo, že Anthrax stále více sílí a mohutní.
|
