Doba, kdy se celý svět postavil do pozoru v okamžiku, jakmile britští Def Leppard ohlásili vydání nového alba, je nenávratně pryč. I když tato parta stále dokáže plnit stadiony, ukazují jejich koncerty hlavně fakt, že se chodí na staré hity z osmdesátých let, které mají pořád obrovskou sílu, a nové skladby jsou spíše jen do počtu. Když má kapela v diskografii perly „Pyromania“ a „Hysteria“, tak se ani není co divit. Tyhle desky jí zajistily nesmrtelnost, na druhou stranu jsou prokletím, protože ať dnes Def Leppard vydají cokoliv, vždycky to bude poměřováno s těmito monolity. Dlouhá léta se mluvilo o tvůrčí krizi uvnitř skladatelského jádra kapely, nastartované experimentálním albem „Slang“ před čtvrt stoletím. Když se na albu „Euphoria“ Britové vrátili ke svému tradičnímu zvuku, jenž prodal desítky milionů desek, už to bylo ve slabší formě.
Ani v novém tisíciletí Def Leppard nedokázali zcela přesvědčit. Popověji znějící experiment „X“ (tenkrát se o nich mluvilo jako o rockových Backstreet Boys, což nebylo míněno jako lichotka) nevyšel a nevýrazná alba „Songs From The Sparkle Lounge“ a „Def Leppard“ ukazovala, že slavné časy jsou ty tam. Def Leppard sedm let mlčeli a svět objížděli s programem, který měl těžiště u nejslavnějších desek „Pyromania“, „Hysteria“ a „Adrenalize“, dobře si vědomi toho, že hrají zejména pro letité nostalgiky a mladé fanoušky moc nezajímají. I novinka „Diamond Star Halos“ je určena především pamětníkům. Těm, kteří pochopili, že Def Leppard už druhou „Hysterii“ nenatočí. Je zejména pro ty, kterým se líbila předchozí deska, protože na tu „Diamond Star Halos“ navazuje pravděpodobně nejvíce. I ona je (alespoň částečně) o tom, že si kapela bere střípky z minulosti (i drobné názvuky „Slang“ se zde objeví) a vkládá je do nových skladeb. Tu lépe, tu hůř. Výsledkem je klasická práce pozdní tvorby Def Leppard. Méně vzrušující, ne tolik nápadná a svým způsobem znovu trochu obyčejná. A dlouhá…
Nejprve to vypadá, že si Def Leppard vypálili ostrou munici hned na začátku. Tam se jim povedlo umístit výbornou „Take What You Want“ evokující pozvolným začátkem a následně svižným tempem otvírák z „Pyromanie“„Rock!Rock! (Til You Drop)“. Jenže pak nepřichází ani „Photograph“ ani „Foolin`“… Singl „Kick“ úplně nezklamal, ale není typem skladby, která by vyvolávala euforické stavy. Podobně jako následující „Fire It Up“, v níž spolehlivě dokáže odradit kolovrátkový refrén, s kterým Def Leppard prudí od dob „Make Love Like A Man“. Situaci zachrání docela charismatická balada „This Guitar“. V ní nevybuchuje typická stadionová nálož, ale kapela si pohrává s akustickými zvuky někde na pomezí country, což souvisí s výbornou spoluprací s hostující americkou muzikantkou Alison Krauss, známé ze společných desek s bývalým zpěvákem Led Zeppelin Robertem Plantem. Podobné tendence jevili Def Leppard na albu „Songs From The Spakle Lounge“, ale tentokrát je dotahují k přesvědčivému výsledku. Toto snažení je sympatičtější než další balada, klasičtěji pojatá „Goodbye For Good This Time“, z jejíž klavírních tónů odkapává přeslazený sirup a je jasné, že podobně skvělý kus jako byla „Miss You In A Heartbeat“ se konat nebude.
Na desce je důležitá celková atmosféra. Její pestrost na jednu stranu může působit trochu nepřístupným dojmem, Def Leppard nahlížejí do světa rockového chameleona Davida Bowieho (na jeho počest také desku pojmenovali „Diamond Star Halos“), na druhou strunu díky tomu posluchač objevuje zajímavá místa i po několikerém poslechu. O novince se nedá říct, že by byla na první poslech, protože ten vás dozajista zklame a bude to stát úsilí hodinovou desku doposlechnout do konce. Jenže atmosféra je silná zbraň letošních Def Leppard. Kapela umně balancuje mezi tvrdší, rockovější tváří, představenou na začátku alba a následně i ve skladbách „U Rok Me“, „SOS Emergency“, „Unbreakable“ či exkurzí do dob „Hysteria“ „All We Need“, v nichž ukazuje, že jistou hřmotnost ještě neztratila, a kytary Phila Collena a Viviana Campbella dokáží znít stejně monstrózně jako kdysi na „Adrenalize“ (i když tak velké hity novinka postrádá) a mezi poněkud netradičnějším projevem. Alternativnějším, trochu psychedelickým, ale o to více přitažlivějším.
Tuto tvář odhalují Def Leppard v „Liquid Dust“, v níž si posluchač vzpomene na experimentální „Slang“, protože klasické atributy kapely jsou schovány v pozadí. Je to trochu opatrné, ovšem ve výletu do neprobádaného území nezůstává tato skladba osamocená. Odlišné vlivy se projevují s postupující stopáží - „Open Your Eyes“ disponuje dramatickou atmosférou, v níž kapela zní epičtěji a rozmáchleji, než bývalo zvykem. Ještě vzletnější ráz má „Angels (Can`t Help You Now)“, začínající jako klasická balada, posléze utíkající mnohem alternativnější směrem. Vrcholem snažení je závěrečná „From Here To Eternity“, ve které nechybí mlžný opar první poloviny sedmdesátých let, což kapelu spojuje s tvorbou Davida Bowieho. Závěrečná věc představuje velkolepé finále, jeden z největších momentů celé desky, který mluví jasnou řečí o tom, že studnice Def Leppard nebyla zcela vyčerpána a že kapela dokáže ještě v ledačems překvapit. Musí k tomu ale využít jiné výrazové prostředky, než jakými naplnila svá nejslavnější alba.
Jejich kvality „Diamond Star Halos“ nedosahuje, protože „Pyromania“ a „Hysteria“ patří do ranku desek, které se podaří jednou za život. Co se týče hitovosti, ani v tomto směru se Def Leppard nevrací do nejslavnějších časů. Ale i tak se zdá, že tvůrčí tápání posledních let bylo částečně zažehnáno. Ne zcela, deska obsahuje několik hluchých míst („Gimme A Kiss“ či „Lifeless“) a razantní producentský zásah (rozuměj zkrácení o deset až patnáct minut) by bylo k dobru věci. I tak je tohle dílo pravděpodobně nejsilnějším počinem od dob „Euphoria“, ovšem stále ještě vzdálené starým časům…
|
