„Nic tak zásadního, jako byla tato trilogie, jsme už nikdy nevydali,“ ohlédl se Janda za první polovinou osmdesátých let a na mysli měl alba „Prázdniny na Zemi“, „Ulice“ a „Laboratoř“, zásadní díla olympicovské diskografie. Byla přelomová a svým způsobem ční z celého výčtu alb, které kapela dosud vydala. „Prázdniny na Zemi“ byla rána mezi oči, neuchopitelná progrocková epopej, prosta klasických hitů, avšak o to více ceněná jak fanoušky, tak hudebními fajnšmekry. „Ulice“ byla pestřejší, písničkovější, hitovější, přesto dostatečně potemnělá na to, aby se mohla řadit vedle „Prázdnin“. V období „Ulice“ popularita Olympicu kulminovala, kapela měla vyprodané všechny koncerty bombastického turné, což zúročila na výtečném živáku „Olympic v Lucerně“, a proto Janda a spol. ihned začali tvořit díl třetí, který měl uzavřít myšlenku z konce sedmdesátých let, kdy bylo o megalomanském projektu rozhodnuto.
Jenže přišel zákaz, který mohl zničit dokončení trilogie. Janda se dušoval, že neměl ani tušení o tom, proč se tak stalo. Vládnoucí garnituře byla trnem v oku vysoká popularita Olympicu a zejména turné, které kapela udělala po západní Evropě. V zákazu roli pravděpodobně také sehrála emigrace Pavla Chrastiny, původního basisty a textaře, jehož skladby od té doby Olympic nesměl hrát. Po fenomenálním úspěchu „Ulice“ to byla studená sprcha, která naštěstí netrvala dlouho a kapela, ač ji zákaz natáčení „Laboratoře“ řádně namíchl, měla dost času na detailnější přípravu desky, a Petr Janda si odskočil ke spolupráci se zpěvačkou Petrou Janů, z čehož vzešel hit v podobě skladby „Jedeme dál“. „Začátkem roku 1984 nám bolševik milostivě povolil natáčení „Laboratoře“,“ vzpomínal Janda. „Pozval si mě normalizační ředitel Supraphonu Jan Kvídera a řval na mě něco v tom smyslu, že nebudeme hecovat lidi, aby s námi zpívali, pak se uklidnil a sdělil mi, že můžeme natáčet. Změkl a pozval mě po bolševicku na panáka, což jsem odmítl s tím, že mám dole auto…“ Vše se mohlo spustit…
V kapele houstla atmosféra poté, co bubeník Petr Hejduk přišel se skladbou „Džínová holka“, kterou Janda odmítl, ovšem Hejduk se spojil s Orchestrem Václava Zahradníka, přibral do party Miroslava Berku a Milana Brouma, a vše na vlastní pěst odehrál na festivalu Děčínská kotva. „Byl to trucpodnik a já už jsem byl připravenej na to, že se něco stane a Hejduk odejde,“ řekl Janda. „Miloš Zapletal neúnavně situaci jistil a ukecával mě, abych ho nevyhazoval… Hejduk pořád provokoval a byli jsme blízko velký rvačky. Na bicí úplně přestal cvičit a bylo to bohužel znát.“ Osobní půtky byly odsunuty na vedlejší kolej ve prospěch natáčení „Laboratoře“. Ta se stala završením celé trilogie, ač znovu poskytla zcela téma než „Prázdniny na Zemi“ a „Ulice“. Kapela se už nedohodla na propagačním filmu s Československou televizí, která byla zklamána konceptem „Ulice“ a zamýšlené poloanimované sci-fi „Laboratoř“ nevyšlo.
Bylo by však příhodné, protože by se hodilo k futuristickému duchu „Laboratoře“. Po ekologii na „Prázdninách“ a obyčejných lidských starostech na „Ulici“ se na „Laboratoři“ dostaly ke slovu moderní technologie, což se neodrazilo jen v textech Zdeňka Rytíře, ale i v hudbě samotné. Janda jako výhradní autor hudby skládal nejen na kytaře, ale i na Berkových klávesách, proto je hudba „Laboratoře“ prosycena syntezátorovými zvuky, které v rockové hudbě patřily k novince a vytvářely lehce odlidštěný, spíše umělý zvuk. Byla to doba, kdy jim podléhaly světové kapely a Olympic nechtěl zůstat pozadu, i když si stále zachovával svůj rockový, místy až hardrockový ráz. Po „Ulici“ z níž dýchalo lidské teplo, zamířila „Laboratoř“ do světa strojů, robotů a kybernetiky. Byl to krok odvážným směrem, podobně jako s „Prázdninami na Zemi“, protože bylo rozhodnuto, že se album sestaví ze sevřeného materiálu a jeho hitový potenciál nebude na prvním místě. To dokladuje i prolínání skladeb, v němž jedna doznívá a už na ní v rychlém sledu navazuje druhá…
V historickém kontextu stojí „Laboratoř“ až za „Ulicí“ a „Prázdninami“, ovšem o výraznějším kvalitativním propadu nemůže být řeč. Nebyla tak omračující a překvapivá jako „Prázdniny“, které přesně vystihly ducha své doby, ani tak hitová jako „Ulice“. Dobrých skladeb ale na „Laboratoři“ bylo stále dost. Trochou post-punkové nové vlny ovlivněná titulní „Laboratoř“ na začátku alba ukáže styl, jakým se bude album ubírat, snad ještě větší roli než kytary přebírají syntezázory, ale stále je dostatečně hmatatelný Jandův cit pro rockovou písničku. To se ukazuje v nejlepší skladbě „Pohlazení jako láska“, ve které prim hrají vzletné kytary a silný refrén, až by se dalo s nadsázkou mluvit o stadionovém rocku ve stylu Def Leppard. K dalším silným věcem patří naléhavá „Kyvadlo času“, rychlá rokenrolová hvězdná chvilka pro piáno Miroslava Berky „Co s tím?“, baladická „Kartotéka“ a mrazivá „Podivín“, oscilující mezi rázně pochodovou slokou a zpěvným, skoro až popovým refrénem. Slabších míst je o něco více než na předchozích dvou deskách, skladby „Roboti už jdou“ nebo „Neučte roboty“ jen velmi těžko splňují požadovaná kritéria.
Nadšení z „Prázdnin“ a „Ulice“ začínalo vyprchávat. Olympicu uniklo první místo v anketě Zlatý slavík, které jim uzmula slovenská parta Elán a místo dvou vánočních koncertů kapela odehrála jen jeden. „Nebyl to dobrý rok. Zdálo se, že je kapela vyčerpaná a zmítaná několikaletými spory mezi mnou a Hejdukem,“ uzavřel rok 1984 Janda. Postupem času se „Laboratoř“ stala jasnou olympicovskou klasikou, přestože znamenala konec spolupráce s textařem Zdeňkem Rytířem. Ten se nadchl pro koncept „Prázdnin na Zemi“, ovšem s „Ulicí“ už tak srostlý nebyl a k „Laboratoři“ přistupoval jen rutinním způsobem. Janda jej nahradil Pavlem Vrbou, s nímž předtím pracoval na několika singlech. Tím končila další éra kapely a otevírala se nová, která přinesla nejedno překvapení.
|
