Je to neuvěřitelné, ale o tom, že chce být kytaristou, se Pat Travers rozhodl už v šedesátých letech. Údajně ve chvíli, kdy navštívil koncert Jimiho Hendrixe, jehož hra mu učarovala natolik, že hned druhý den vzal kytaru do ruky. A od té doby dokázal mnoho. Nikdy neprodával velké množství desek, neplnil největší stadiony světa, ale fakt, že jej jako jeden z největších vlivů citují Kirk Hammett (Metallica) nebo Paul Gilbert (Mr. Big) má velkou váhu. Stejně jako to, že tento Kanaďan má po světě mnoho oddaných fanoušků, kteří si cení jak jeho sólové práce, tak někdejší kooperace s bývalým basistou a zpěvákem Deep Purple Glennem Hughesem. Tím se navždy dostal do povědomí hardrockových fanoušků a zařadil se mezi slovutné muzikanty. Jeho diskografie dnes čítá velké množství položek a to bez toho, aby na jediné z nich Travers nějak výrazně klopýtl.
Největší boom zažil v sedmdesátých letech, kdy nejenže s Hughesem natočil sólovou prvotinu „Play Me Out“, ale především rozjel vlastní kariéru. Bluesem načichlé desky „Putting In Straight“, „Heat In The Street“, či bezejmenný debut jsou dodnes citovanou žánrovou klasikou. Měl na nich štěstí na spolupracovníky, řadami jeho kapely prošli Tommy Aldridge (Ozzy Osbourne či Whitesnake), Carmine Appice (Vanilla Fudge, King Kobra), Nicko McBrain (Iron Maiden) nebo Pat Thrall (Meat Loaf, Glenn Hughes, Joe Satriani), což ve spojení s Traversovou skvělou kytarou znamenalo vysokou instrumentální profesionalitu. V osmdesátých letech mu skoro srazila vaz vydavatelská firma Polydor, se kterou se nerozešel v dobrém po vydání slabší desky „Hot Shot“ (1984), ovšem od devadesátých let byl zpět na startu a od té doby vypustil do světa řadu desek. Měl problémy dostat je k širšímu posluchačstvu, ale z kvalitativních standardů nepolevil. A dnes, kdy je mu už osmašedesát, dělá to samé. Může si to dovolit, tomu, co hraje, velmi dobře rozumí a jeho fanoušci ví, že dostanou dobrou práci, ač je jasné, že sedmdesátá léta se vrátit nedají.
S novinkou „The Art Of Time Travel“ je to v podstatě stejné, jako s řadou předchozích alb. Je z ní cítit Traversova vysoká profesionální úroveň a snaha o pomyslný návrat do zlatých časů o několik dekád zpět. Je určena zejména staromilcům, kterým v krvi koluje směs klasického hard rocku a blues, což je pozice, v níž si Travers vždy liboval. Kytara vychází z hendrixovských kořenů, ale dává jim učesanější výraz, je rovněž poučena Deep Purple, či v ní lze objevit i jistou spojitost se zámořskou legendou Mountain. Tento nástroj albu dominuje, Travers sází riffy, dlouze sóluje, zpěv bere jen jako doplnění hry, jež dává skladbám přístupnějších charakter. Nepokouší se složit velké hity, na to dávno rezignoval a spíše nechává skladby volně plynout, čímž celá deska dostává atmosféru studiového jamu vysoké úrovně. Přesto "The Art Of Time Travel“ své vrcholy má, protože Travers vždy uměl napsat chytlavou věc.
Nejviditelnější je sedmiminutová suita „Move On“, jež zpočátku čerpá sabbathovskou atmosféru v pomalých tempech a strašidelné náladě, ale postupně ukazuje přívětivější tvář ve výrazném bluesovém refrénu, v němž Traversův hlas (stejně jako na řadě dalších míst) podporují ženské sbory. Další výraznou položkou je „No Worries At All“, v níž kytarista ve velkém nabírá nápady z bluesové studnice, aby vytvořil pravděpodobně nejpůsobivější sóla z celého alba. Velmi se povedla i překrásná instrumentálka „Natalie“, ve které se mírní tvrdé blues/hardrockové riffy a Travers se spíše oddává zasněným tónům a preludiím, částečně ve stylu podobně laděných chvilek Pink Floyd. Speciální kapitolou je skladba „Ronnie“, kterou Kanaďan věnoval zesnulému kamarádovi Ronniemu Montroseovi. V ní odhazuje typickou tvář a pokládá se do hudby, kterou Ronnie dělal v sedmdesátých letech s kapelou Montrose. Náhle má více hardrockového fortelu a dravosti, bluesové cítění je spíše tušené než skutečné.
Travers připravil sympatickou desku, která něco řekne generaci dnešních čtyřicátníků a starším. Kanaďan nemá ambice oslovit mladší publikum. Hraje pro své věrné, kteří to dokáží ocenit. Pokud chcete slyšet poctivou práci staré školy, je deska určena pro vás. Nečekejte od ní nic nového ani převratného, ani to, že by se stala klasikou hardrockového žánru, ovšem poslech zaručuje příjemný.
|
