I když debut „Killing Is My Business… And Busíness Is Good“ měl k dokonalosti daleko a připsat se mu na rozdíl od metallicovské „Kill`Em All“ nedá ani stylotvorná hodnota, Megadeth si s ním na rozvíjející se metalové scéně udělali slušné jméno. „Bylo nám jasné, že se něco změnilo. Přicházeli jsme na různá místa, do klubů, na večírky, do restaurací a najednou se k nám chovali jinak,“ popsal Dave Mustaine návrat z turné na podporu debutové desky, „musím přiznat, že byl skvělý pocit, když přijdete do baru Rainbow, kam chodily nejslavnější celebrity a oni vás nenechají stát u automatu na cigarety pod schody jako každého jiného troubu.“ Toho si začínali všímat i vydavatelské společnosti, které v thrash metalu tušily potenciální zisky poté, co se Metallica začínala stávat světovým fenoménem. Jako kdyby se někdejší členství v této kapele začínalo Mustaineovi zúročovat pro dobro Megadeth. S návrhem natáčecí smlouvy po návratu z turné přispěchala firma Capitol, která si předtím o kapelu nechtěla ani otřít boty.
Kapela si byla dobře vědoma toho, že je na vzestupu, ale vnitřně chátrala, protože ji zevnitř začínaly rozkládat drogy. „Já jsem se za narkomana nepovažoval, ale Chris a Gar narkomani byli. Se vším všudy, protože heroin si píchali do žíly. Toho jsem nikdy nedosáhl, i když jsem k tomu směřoval,“ svěřil se zrzavý frontman. Atmosféra byla dusivější, jelikož Capitol se dožadovali výsledků a ujištění, že své peníze neinvestovali do kapes drogových dealerů. Mustaine a Ellefson měli v sobě tolik soudnosti, aby vyjednávání dotáhli do úspěšného konce. Jak řekl principál, on a Ellefson byli důstojníci a Poland se Samuelsonem mužstvo, kdy začalo docházet k rozdílům ve vlivu na chod kapely. Po podpisu smlouvy s Capitolem se v kapele objevilo nevídané množství peněz, které nebyly rozděleny stejným dílem, což Poland a Samuelson nesli velice nelibě. Je nutné zdůraznit fakt, že ač oba byli instrumentálně velmi schopnými muzikanty, využívající předchozích jazzových zkušeností, veškeré kompoziční práce ležely na Mustaineových bedrech a starosti o chod kapely a ekonomickou stránku na Ellefsonových.
Mustaine jako skladatel rostl. Sledoval, co dělá Metallica a brzy zjistil, že se starými zbraněmi, kterými útočil na „Killing Is My Business… And Business Is Good“, si dlouho nevystačí. Ke slovu se začínaly dostávat (tak jako v případě Metallicy na „Ride The Lightning“) svěžejší postupy, které leckde koketovaly s až technickým thrashem a progresivnějším duchem. S nabitým arzenálem vstoupili Megadeth na jaře 1986 do studia, aby přesvědčili i sami sebe o tom, že kapela má v sobě obrovský potenciál. Když „Peace Sells… But Who`s Buying?“ vyšlo, bylo to skoro jako když vybouchne bomba. Megadeth na druhém albu udělali mílový krok vpřed, což nebyla jen zásluha kapely, ale i výtečné produkce Randyho Burnse. Megadeth vyrostli od dob debutu o několik tříd. „To, že jsme za pár dolarů natočili sračkový album, neznamená, že i to druhý bude stát za hovno,“ bil se v prsa Mustaine. Zároveň s albem představoval v plné kráse maskota kapely Vica Rattleheada, jakéhosi megadethovského Eddieho. Ten se v zárodku objevil na obalu debutu, ale až nádherný obal „Peace Sells… But Who`s Buying?“ jej ukázal v plné kráse, stojícího před budovou OSN ve chvíli jaderného výbuchu.
Druhá deska představuje pro Mustaineovu partu obrovský skok vpřed. Nezmizela zběsilá tempa, ani velká dávka zuřivosti, ale už ve chvíli, kdy kapela vykopne otvírák „Wake Up Dead“ je jasné, že Megadeth se stali dospělou kapelou, která si umí pohrávat s různými melodiemi a sází na množství instrumentálních zvratů, meziher a sól. Je až s podivem, jak skvělá sóla dokázal zahrát Chris Poland, v té době beznadějný feťák, více se válející po zemi než hrající na kytaru. Jeho sólová práce skvěle doplňuje žhavé Mustaineovy riffy a zkrášluje silné skladby - „Wake Up Dead“, „The Conjuring“ či „My Last Words“. Vrcholnými kousky je skoro titulní „Peace Sells“ s výraznou basovou linkou a úderným refrénem, a „Good Mourning/Black Friday“, které se staly precizní ukázkou nejtypičtější tváře Megadeth, v níž Mustaine seká milimetrově přesné riffy a vokální linky jedovatě cedí skrz zuby.
Teprve „Peace Sells… But Who`s Buying?“ ukázala pravou sílu Megadeth. „Dodnes jsem na to album hrdý, myslím, že obstojí i po letech,“ svěřil se Mustaine, „navíc se skvěle prodávalo a stalo se platinovým.“ Megadeth s ním začali ostře šlapat na paty Metallice, která měla venku monolit „Master Of Puppets“, ale i Lars Ulrich musel uznat, že v případě Mustaineovy party vyrostla jeho kapele silná konkurence. Započaly také věčné debaty fanoušků o to, jestli je lepší Metallica nebo Megadeth. Rozdíly se pomalu začínaly stírat. „Neustále po očku jsem Metallicu sledoval, kterou její třetí album, vydané jen pár měsíců před „Peace Sells“, katapultovalo mezi superstar,“ přiznal frontman Megadeth, „nebyl jsem tím posedlý, ale fuk mi to taky nebylo. Nemohu říct, že jsem jejich úspěch nevnímal. Tohle téma se táhne celou mojí kariérou. Nestačilo mi, že se Megadeth dařilo, chtěl jsem, aby Metallica propadla.“
Jenže u Megadeth se začínaly vršit problémy s Chrisem Polandem a Garem Samuelsonem. Vše vyvrcholilo na turné s Alicem Cooperem, který propagoval album „Constrictor“. „Z Megadeth nebyli vyhozeni proto, že brali drogy, ale kvůli následkům toho, že je brali,“ vysvětlil Mustaine. Oba dostali výpověď během jednoho týdne, a Megadeth se ocitli v troskách. Jak Mustaine přiznával, toto rozhodnutí bylo nutné, aby kapela zůstala v chodu. Poland se několik let po nuceném vyhazovu vrátil na scénu prostřednictvím kapel Damn The Machine a OHM, spolupracoval s hvězdou groove metalu Lamb Of God a dodnes točí sólová alba, pohybující se ve vlnách progresivního rock/metalu. Osud Gara Samuelsona byl o mnoho smutnější. Přestože v polovině devadesátých let se dokázal vrátit prostřednictvím formace Fatal Opera, nikdy se zcela nezbavil závislosti. Ta jej dovedla do hořkého konce, 14. července 1999, ve věku jedenačtyřiceti let zemřel na následky selhání jater a dalších životně důležitých orgánů…
|
