Dave Mustaine byl vždy tvrdá palice a nepohnulo s ním, ani když nerozlučný parťák David Ellefson zamířil do protidrogové léčebny. Léčit se nehodlal, alespoň ne z vlastní vůle. O Megadeth se začal starat plně profesionální management Douga Thalera, který dokázal z drogového hrobu vykopat i takové zlé chlapce, jako byli Mötley Crüe, a na scéně se objevil Bob Timmons, chlápek, jenž řadu rockových hvězd donutil ke střízlivosti. Sice v přítomnosti kapely moc dlouho nevydržel, ale v rehabilitačním procesu Davea Mustainea roli sehrál. V roce 1989 se bylo třeba podívat na kariéru Megadeth střízlivýma očima, které viděly předchozí spoušť a fakt, že osud by se při nastoupeném trendu mohl ke kapele otočit zády. To Mustaine nechtěl, proto vzal rozum do hrsti a dokázal svůj život (alespoň na čas) překopat a uspořádat. „Zatímco jsem skládal věci na další desku, snažil jsem se žít životem relativně normálního muže, kterému táhne na třicet. Chodil jsem do posilovny, soustředil se na práci, zdravě jedl a sem tam si dal nějaký alkoholický nápoj,“ popsal svou životosprávu Mustaine. Úplné střízlivosti nedocílil, ale dokázal včas zatáhnout za záchrannou brzdu.
Megadeth však neměli druhého kytaristu. Chvíli to vypadalo, že se do sestavy vrátí Chris Poland, čerstvě vyléčený feťák. Spolupráce však neměla dlouhého trvání a smrskla se na pár zkušebních frekvencí v začátcích natáčení alba „Rust In Peace“. Kapela vyhlásila konkurz. Prošla jím celá plejáda uchazečů, od vcelku známých jmen přes největší tragédy losangeleské scény, kteří o hvězdné kariéře dokázali zmateně blábolit jen v hospodách na Sunset Stripu. Až Mustainovi přistálo na stole album „Dragon`s Kiss“ od Martyho Friedmana. „Tušil jsem něco v souvislosti s kapelou Cacophony,“ říkal Mustaine, „ale když jsem vzal album do ruky, musel jsem se přemáhat, abych se nesmál. Na obalu byl Marty vyfocený v nějaké třpytivé kombinéze s výstřihem do pasu. Na hlavě měl dlouhé, splývající dvoubarevné kadeře. Z nahrávky ale nezazněly ani dvě minuty a já byl v šoku. On se k nám chce přidat?“ V okamžiku, kdy Friedman přišel na konkurz, měl své místo v Megadeth jisté. Jeho nástupem kapela vystřelila o několik úrovní výše a vše získalo naprostou profesionalitu.
Jestliže první pětiletka existence Megadeth byla ve znamení totálního chaosu a nezřízeného způsobu života, do devadesátých let vstoupila zcela jiná kapela. Vše bylo jiné, drogy mizely z denního pořádku a nastupovala tvrdá práce, která začala přinášet nejsladší ovoce. Ve chvíli, kdy Friedman k Megadeth nastoupil, vznikla nejklasičtější a nejsilnější sestava kapely, která partu katapultovala na vrchol. I Mustaine musel na sobě tvrdě pracovat, po Friedmanově boku jeho umění začínalo blednout a to vyhlášení egocentrik nemohl dopustit. Vedle Chrise Polanda i Jeffa Younga byl hvězdou, kdežto ve Friedmanovi našel rovnocenného parťáka, který jej po stránce instrumentální techniky v lecčems převyšoval. To vše bylo pro dobro věci a plně se odrazilo na čtvrté desce „Rust In Pace“. Megadeth vyrostli do neskutečné krásy a dokonalosti, za hlavu byla hozena jak nasranost prvních dvou desek, tak neurvalá neučesanost a rozháranost „So Far, So Good… So What?“. Jako symbol nového začátku vypustil mozkový trast poprvé z názvu alba tři tečky a vše začínal dělat serióznějším stylem. Megadeth dorostli ve velkou kapelu.
„Rust In Peace“, vydaná 24. září 1990 (pouhých deset dní poté, co Judas Priest vrhli na trh uragán „Painkiller“), je ohromná deska. Kapela představila instrumentální, aranžerskou i skladatelskou dokonalost, vše je oproti předchozím deskám dopilováno do nejmenšího detailu. Úvodní spojení dvojice nesmrtelných skladeb „Holy Wars… The Punishment Due“ a „Hangar 18“ psalo historii tvrdé hudby, první skladba představuje dobře namazanou riffovou mašinu, v níž si místo najdou i čarokrásné orientální vyhrávky, snad jako reakce na tehdy probíhající válku v Perském zálivu. „Hangar 18“ je proti „Holy Wars“ přímočařejší skladba ve svižném (ne však už neurvalém) tempu s hitovým potenciálem, neopakovatelnou souhrou Mustainea s Friedmanem a s riffy o síle nejhlučnějšího hromu. Kytarová práce je ozdobou desky, zejména Friedman pálí takové množství sól, že se dá mluvit až o progresivním metalu. Typicky thrashmetalové formulky začali Megadeth opouštět ve velkém právě na tomto albu.
Sázelo se zejména na skladby samotné, jejich melodičnost a nápaditost se už nepodřizovala agresivitě. Vždyť si vezměte lehkonohou hymnu „Tornado Of Souls“, která se snaží ze všech sil uniknout z osidel thrash metalu a přiblížit hudbu Megadeth masivnějšímu publiku. I zbylé kompozice, z nichž jako zásadní jmenujme „Take No Prisoners“, „Five Magics“, „Lucretia“, či závěrečný protiatomový opus „Rust In Peace… Polaris“, mají jiný cíl než jen opakovat staré postupy a záměrně míří do vyšších pater metalové hudby. Velký podíl na tom měla produkce ostříleného Mikea Clinka, jenž s původní tváří Megadeth udělal to samé, co před pár lety s Guns N`Roses. Na jejich debutu „Appetite For Destruction“ zcivilizoval původní neomalenou tvář prvoplánově sprostých troubů a dal jim punc skutečných umělců. Dá se říct, že bez jeho vkladu (i když s Mustainem vedl při práci na albu dalekosáhlé spory) by „Rust In Peace“ nebyla tak dokonalou deskou…
Hvězda Megadeth stoupala strmě vzhůru. Staří fanoušci ocenili vysokou formu, v niž se kapela nacházela, dokázali strávit příklon ke srozumitelnějšímu stylu, nižší tempa a ani neskrývaná hitovost materiálu nebyla na překážku. Hrnout se začali i noví příznivci. Netrvalo to dlouho, „Rust In Peace“ se mohla pyšnit platinovým oceněním a brzy figurovala na předních místech v řadě anket o album roku. Nevyšla sice nominace na ceny Grammy, ale samotný fakt, že si Megadeth všimli akademici, jenž by si před pár lety před touto kapelou leda tak odplivli, musela být pro Mustainea obrovskou vzpruhou. Najednou byl plný elánu a energie, a jestliže se nedávno zdálo, že Megadeth už moc času nezbývá, rok 1990 se pro kapelu může označovat jako rok vítězství.
|
