NOFX končí, tedy alespoň podle slov zpěváka Fat Mikea se kapela má v nejbližších měsících odebrat na odpočinek. Poslední koncert, sbohem a šáteček. A proč vlastně ne? Hrají čtyřicet let, vydali pěknou řádku desek a jejich stylová studnice není nevyčerpatelná. Nejsou kapelou geniálních skladatelů, jsou spíše dělníky žánru, kteří vždy stáli po boku věrných souputníků Bad Religion, jimž se také nepovedlo vylétnout k výšinám. K tomu byli předurčeni jiní, Green Day, Blink-182 či The Offspring, přestože NOFX byli vždy uvěřitelnější, poctivější a tím pádem i méně hitoví. To byla jejich největší deviza, díky tomu nebyli smeteni s neopukovou vlnou, staří pankáči se jim nevysmívali a neměli je za popíkáře. Světská sláva, polní tráva, tak se jejich kariéra dá charakterizovat, protože o platinových prodejích či nominacích na různé nesmyslné ceny si mohla parta z Los Angeles nechat jen zdát. A vlastně o to ani nestála.
Svou kariéru chtěli NOFX uzavřít dvojalbem. To je věc u punkové kapely ojedinělá (The Clash, když vydávali své dvojalbum „Sandinista!“, zcela změnili styl), protože jen těžko dokáže s jednoduchými postupy a provařenými melodiemi zaujmout více než hodinovým, či ještě delším dílem. Možná proto NOFX od tohoto záměru upustili a v první polovině roku 2021 přišli s počinem „The Single Album“, šestatřicetiminutovou sbírkou deseti skladeb. Víc nebylo potřeba, na této ploše řekla kapela všechno, co chtěla. Jenže nějaké skladby jí přece jen zbyly v šuplíku, a když už se má končit, bylo třeba je ještě vypustit do světa. Vznikl počin „Double Album“, který je dvojalbem pouze podle jména. Má také deset skladeb a pouhých sedmadvacet minut. I to stačí, protože posluchač je vystaven skutečnému vymetání šuplíků.
Jestliže „Single Album“ naznačovalo skutečný stav věci, že kapela svůj zenit zažila v devadesátých letech, maximálně kolem roku 2000, „Double Album“ tento fakt podtrhuje. Nemůže zklamat po stránce žánrové, NOFX punkové řemeslo pořád ještě nezapomněli a na kolekci napěchovali slušné množství energie, ale co se týče invence, jsou s ní Američané na štíru. Opravdu to vypadá, že „Double Album“ bylo seskládáno ze zbytků toho, co kapela v posledních letech vytvořila, ale nakonec se rozhodla (z jakýchkoliv důvodů) to na předchozí desky neumístit. Skladba „Punk Rock Cliché“ údajně měla být původně na albu „California“ od spřízněných Blink-182, ale i oni ji vyřadili z jedné ze svých nejslabších desek. Co je nejsmutnější, na „Double Album“ nepatří tato skladba k tomu nejhoršímu. Nevyniká, ale ani nedělá ostudu, jen proběhne kolem, stejně jako celá deska.
Když už bychom museli z vyrovnané, ovšem v zásadě průměrné kolekce vybrat nejlepší kousky, byly by to určitě „Alcopollack“, úvodní dvojice „Darby Crashing Your Party“ a „My Favorite Enemy“ a závěrečná „Gone With The Heroined“. Nepřevyšují ostatní materiál o koňský sáh, ale přece jen obsahují zajímavější (zapamatovatelnější…) melodie a ukazují, že NOFX svůj potenciál ještě úplně nevyčerpali. Kapela se snaží o různé pohledy jinam, když v „Johanna Constant Teen“ a „Don`t Count On Me“ koketuje s prvky reggae, ale nikdy to nedopadne na výbornou, základ skladeb samotných je prostě slabý. Míst, kdy hlodá neodbytný červík, šeptající něco o béčkových skladbách, je zde několik. Nejvýrazněji se to projevuje v „Punk Rock Cliché“, i v ještě slabších „Fuck Six Day“ či „Three Against Me“, v nichž naprosto hmatatelně cítíte, že deska je tvořena skutečně jen z povinnosti a ze zbytků po předešlých hostinách.
Kdyby deska nevyšla, nic zásadního by se nestalo, protože k vrcholným albům NOFX, ať už za ně považujete „Punk In Drublic“, „Heavy Petting Zoo“, „Pump Up The Valuum“ či stařičkou „Liberal Animation“, má sakra daleko. Kapela je kompozičně vyčerpaná a další pokračování na této bázi je zbytečné. NOFX mohou fungovat dále, ale jen jako nostalgická záležitost, u níž se na koncertech bude vzpomínat na stará díla, protože novým záležitostem začíná invence povážlivě chybět.
|
