Každé další album punkového dědečka Iggyho Popa je sázkou do loterie. Ne kvalitou, ta se objeví vždy, ale spíše stylovým směřováním, s čímž souvisí i míra nadšení, se kterou je deska přijímána. Iggy byl vždy stylový i umělecký chameleon, který nehodlal zůstat u bordeliózního proto-punkového zvuku původních The Stooges, u nichž byl nadmíru stylotvorným umělcem, ale během sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let se profiloval podle toho, jaké trendy zrovna velely scéně. Když letěla nová vlna a post-punk, spolupracoval s Davidem Bowiem na podobně znějících albech, aby pak naskočil na popmetalovou vlnu výtečnými kousky „Instinct“ a „Brick By Brick“. Když přišel do módy grunge, natočil Iggy desky „American Caesar“ a „Naughty Little Doogie“, které reagovaly na seattleskou módu. V novém tisíciletí je situace trochu jiná, i když ne klidnější či přehlednější. Iggy stále dokazuje, kde leží jeho hudební kořeny, zejména album „Skull Ring“ byl v podstatě čistý punk v duchu The Stooges, ovšem jazzové experimenty na „Aprés“, „Préliminaires“ a zejména „Free“ byly něco, co fanoušci nesli docela nelibě. Naštěstí mezi ně zpěvák vklínil výtečnou hardrockovou nálož „Post Pop Depression“, která se ukázala být jednou z nejúspěšnějších nahrávek jeho kariéry.
Je otázka, jak další Iggyho desky budou znít. Může vydat heavymetalovou věc, může natočit alternativně ospalou nahrávku, může si kopnout do starého punku, ale taky může znovu přijít s jazzovým, ambientním či bůhvíjakým experimentem a jeho fanoušci si budou ťukat na čelo. Popovi je pětasedmdesát let a už si může nějaký stařecký vrtoch dovolit, protože jeho věrní by mu snad odpustili i hodinu ticha. Když přijde s dobrou deskou, je to jako bonus, který rozšíří zajímavou, spletitou a dlouhou diskografii. Zda tomu tak bude v případě novinky „Every Loser“, bylo dlouho ve hvězdách, ovšem společnost, která se na desce podílela, takový výsledek zaručovat mohla. Producentské křeslo připadlo Andrewovi Wattovi, jenž si loni udělal skvělou vizitku s Ozzyho dílem „Patient Number 9“, a když Iggy oznámil plejádu hostů, rekrutující se z řad Red Hot Chili Peppers, Guns N`Roses, Jane`s Addiction, Foo Fighters či Pearl Jam, bylo takřka jasné, že se o přehmat typu minulé „Free“ jednat nebude.
Jenže Iggy je filuta, a i když se od něho čekala dobrá deska, přišel s albem naprosto výtečným. Zapomeňte na minulé album „Free“ a vraťte se více do minulosti. Ne zcela k „Post Pop Depression“, ač s tímto dílem pojí „Every Loser“ nakažlivá rocková energie, ale projeďte celou Iggyho diskografii, novinka jako kdyby sbírala střípky z nejlepších desek a umně je spojovala do nového celku. Společným jmenovatelem všech skladeb je rocková dravost, sycená punkovou energií a notnou dávkou hitovosti, která byla na jeho deskách ke slyšení v dobách bestselleru „Blah-Blah-Blah“. Na tuto nahrávku, stejně jako na dalších nejlepší díla Iggyho kariéry („Lust For Life“, „Instinct“ či „Beat`Em Up“) zpěvák upozorní hned na začátku, kdy vytáhne skvělou úvodní dvojici „Frenzy“ a „Strung Out Johnny“, což je spojení, které bude patřit k památným okamžikům Popovy kariéry. Energie, nadšení i obrovský nadhled, který je z obou skladeb cítit, plně přesvědčuje, že Iggy v současnosti znovu zažívá skvělou formu, což je v jeho letech skutečně udivující. Dokázal se znovu vzdálit od dědkovského jazzu a jeho elán je mladický, až se tomu nechce věřit.
„Every Loser“ potvrzuje fakt, že Iggy nejsilnější chvilky vždycky zažíval, když sešlápl pedál k podlaze. Děje se tak nejen v úvodní dvojici, ale i ve vtipné „Neo Punk“, v níž si Iggy bere na paškál zazobané hvězdy, tolik vzdálené jeho kořenům a životnímu stylu The Stooges, či v závěrečné „The Regency“, která se zpočátku tváří jako balada, ovšem její divoký tep pod povrchem najednou vybuchne v rockové extázi, v níž důležitou roli oředstavuje hra zesnulého bubeníka Taylora Hawkinse, jehož vklad na Iggyho album by měl být posledním, do čeho se ve svém životě pustil. Iggy poskakuje mezi jednotlivými stylu, tu připomene novovlnné snění, jinde je z něho zase starý pankáč, který před padesáti lety vypálil generační manifest „Search And Destroy“, jinde se nebojí klasického rocku jako v případě „Modern Day Ripoff“, což má také své kouzlo. Dalo by se říct, že ať Pop ukazuje na albu jakoukoliv ze svých tváří, vždy to má svou krásu a opodstatnění.
Pokolikáté už dokázal tenhle starý pes vstát z uměleckého hrobu a předložit album, které podtrhuje jeho letitou reputaci? Předvedl to v sedmdesátých letech, kdy po neslavném konci The Stooges naprosto vyřízený triumfoval s alby „The Idiot“ a „Lust For Life. Předvedl to v osmdesátých letech, kdy po neslaných nemastných opusech „Party“ a „Zombie Birdhouse“ vydal tři skvělé desky „Blah-Blah-Blah“, „Instinct“ a „Brick By Brick“, i na přelomu milénia, kdy zcela nepřesvědčil s kolekcí „Avenue B“, aby pak vypustil do světa výtečné rvavé dílo „Beat`Em Up“. A děje se to i teď. Po jazzových experimentech, které fanoušky příliš nenadchly, vydává Iggy velice silnou kolekci „Every Loser“. A je to! Je zase zpět…
|
