Japonský power metal už není, co býval. Dnes se z této země vyloupne něco zajímavého jenom velmi sporadicky, někdy je dokonce nutné čekat několik let. Aktuální ročník by v tomto negativním trendu mohl znamenat jistý obrat. Nové album přichystali Galneryus, za pozornost bude zřejmě stát i ambiciózní projekt Majustice nebo dubnová studiovka kapely Anthem. Přednost má ovšem dívčí parta Lovebites, která se svojí novinkou "Judgement Day" vyrukovala již na konci února.
Odhlédneme-li od lehkého bizáru, jenž se k japonským formacím většinou váže (trans outfity, neidentifikovatelný věk hudebníků či hudebnic), musíme uznat, že kapely vstupují na plac v dokonalé řemeslné kondici. Zřejmě to souvisí s povahou či morálkou Japonců, která nepřipouští napůl odvedenou práci, technická stránka věci bývá každopádně u tamějších kapel obdivuhodná. Nejinak je tomu v případě tělesa Lovebites, které o svých schopnostech přesvědčí v kterémkoli z desatera nových songů. Povzbudivou zprávou je, že holky odvedly také dobrou autorskou práci a fanouškům rychlých tónů naservírovali celkem atraktivní hudební obsah.
Pětice Japonek se rozhodně nedrží při zemi a hned od začátku alba přináší mimořádně energický, divoký a za všech okolností hlasitý power metal, do kterého jsou chvílemi přisypány vícežánrové vlivy. Nejčastěji je to speed, sem tam orchestrace, tradiční heavy metal nebo i groovy thrash, jak dokáže např. úvodní song "We Are the Resurrection", jehož rychlomelodický obsah protínají syrové kytarové ataky. Během této skladby zároveň pochopíme, že bude trochu složité se v hudbě Lovebites zorientovat, neboť Japonky sázejí jeden nápad za druhým, a to v područí synteticky zahuhlaného soundu (dvojice známých Evropanů Karmila/Jussila evidentně podlehla nadiktované zakázce).
V navazující titulce holky ještě přitlačí na pilu a do celkově drsného profilu písně zasadí chladnokrevně nafrázované linky (podobně si vede i nesmírně dravá položka "Stand and Deliver (Shoot em Down)"). Sympatické je, že Lovebites ctí domácí školu. Jednou tak připomenou kolegy Minstrelix (výborná "The Spirit Lives On"), jindy Galneryus ("Lost in the Garden"). Kvintet hudebnic se neštítí ani deathově/progových prvků ("Dissonance"), nebo naopak měkkých motivů s pozdravem na adresu Helloween a Iron Maiden (obyčejná "Wicked Witch"). Důležitým nositelem výsledné kvality je projev zpěvačky Asami, která na sebe strhává obrovský díl pozornosti a z řady skladeb činí vyloženě vokální záležitost.
Po zklidnění úvodního tlaku a přepnutí rytmiky do středních poloh zjistíme, že když se japonské autorky nemají za co schovat, stává se jejich rukopis celkem obyčejným. Albu pak v součtu schází více chytlavých refrénů či sól, které by se kvalitativně vyčlenily nad okolní obsah. V rámci japonského power metalu jde nicméně o dílo, které dává příjemným způsobem vzpomenout na doby, kdy tamější kapely sázely jedno povedené album za druhým.
|
