Co všechno dokáže způsobit jedna žena v druhdy striktně mužské sestavě? Jaký zvrat je schopna vyvolat, a může to vůbec vést k něčemu dobrému? I tak bychom mohli začít recenzi nové řadovky Primal Fear, kteří loni do sestavy přizvali italskou kytaristku Thalii Bellazeccu a začaly se dít věci. Kapela najednou hraje jako zamlada, doslova jako vyměněná. Abychom byli fér, musíme zmínit i nového bicmena Andrého Hilgerse, a zároveň kalkulovat s myšlenkou, že za vzestupem formy stojí také další okolnosti. Ve výsledku je ale nejpodstatnější, že německý spolek posluchačům servíruje nejlepší desku za dlouhé roky a všem, kteří o něm pochybovali (včetně autora této recenze), dává ránu rovnou mezi oči.
Říká se, že člověk nemá dát na první dojem. V případě novinky Primal Fear to neplatí, dva dosavadní singly ke skladbám "The Hunter" a "Far Away" jsou stejně atraktivní jako zbytek nahrávky. Konkrétní představu si můžeme udělat i o zvuku, který Jacob Hansen zmixoval s precizností sobě vlastní. První jmenovaný song příznačně nazvané album "Domination" rozjíždí v hitově sjízdném stylu, pro který jsou řezavé riffy přirozenou podporou. Takovou taktiku z historie kapely dobře známe, tentokrát je ale situace přece jenom odlišná. Autoři se rozhodli nastavit přívětivější tvář, a ačkoli se zdaleka nevzdávají machistických motivů, hlavní roli hrají harmonické plochy, jež se Němcům mimořádně povedly.
Úvodní skladba je pouhým závdavkem. Ještě chytlavější moment nabízí chorus navazujícího "Destroyera". Právě zde figuruje nádherná melodie, jíž se nelze přesytit a za kterou je nutné před autory smeknout. Dokonce se nabízí otázka, zda nebylo vhodnější vynechat obligátní (a náladově odlišný) riffový základ a dokonalému refrénu nepřizpůsobit zbytek skladby. Udělat z ní lehoulinký a věčný hit. Díky "Far Away" album pokračuje ve velkém stylu a dává důrazně na vědomí, že Němci nezapomněli hrát starý dobrý speed metal. Pokud mluvíme o preferenci jemnějšího kompozičního profilu, pak ve stopě "I Am the Primal Fear" dochází snad až ke komickému potvrzení této skutečnosti. Drsné refrénové hlášky typu "jsem prvotní strach, navždy posednu tvoji duši" jsou v přímém kontrastu s neinvazivně stavěnou melodií. Její sugestivní chytlavost ale pardonuje i tento paradox a stále nás nutí zobat Němcům z ruky.
A tento stav se ve zbývajícím dění nahrávky příliš nezmění. Deska organicky graduje, "Tears of Fire" je zkušeně vedenou pohodovkou s velmi příjemným zpěvem (Ralf Scheepers je ve vrcholné formě!) a stejně fajn doslovným riffem v samotném závěru. "Heroes and Gods" kontruje startem s epickými sbory a sugestivně pochodovým refrénem, u kterého budou na koncertech skákat davy. Navazující intermezzo navodí téměř blažený "halucinogenní" stav a "Eden" s hostující Melissou Bonny lze považovat za pomyslný klimax celé nahrávky. Křehká, a přece velkolepá kompozice připomíná období desky "New Religion", včetně přesně vnesených filmových symfonií a mistrovsky prokreslených sólových ploch.
Poté přece jenom nastane výraznější přehlídka siláckých póz, až na jednu výjimku ale nejpozději v refrénech dojde k uvolnění stisku a kvalitativní povznesení celé skladby. Jde o zásadní posun proti minulosti, kdy řada nepružných chorusů táhla ke dnu celé album. Rozdílový bod, který Němci potřebovali jako sůl. "Crossfire" dokáže skvostným způsobem smíchat agresivní profil s extra nápaditými melodiemi. Když pak v závěru zazní píseň "A Tune I Won´t Forget", ve které Ralf Scheepers na baladických tónech předvede hlubokou vokální polohu a ve druhé půlce zní jako Michael Kiske, žasneme nejen nad tím, čím nás tento talentovaný svalovec ještě dokáže překvapit, ale zejména nad neskutečnou fazónou celé, jakoby čerstvě okysličené kapely. Primal Fear do své kolekce jedinečných skladeb přisypali mohutnou várku čerstvých kousků, a osobně bych nechtěl být v pozici toho, kdo bude sestavovat playlist pro nadcházející koncertní šňůru. Upřímně řečeno, deska "Domination" je tak skvělá, že by Němci mohli přehrát jenom nové skladby, a úplně by to k vrcholnému zážitku stačilo.
|
