Texty – ano, či ne?
Nedávno jsem dostal k zrecenzování desku jedné české kapely. Místo bookletu jen čtverec čajového papíru, grafika příjemná, ale... Žádný kontakt, žádný web, celkově žádné informace, ani slovo o sestavě – a texty opět nikde. Jen názvy skladeb a název kapely. Tak trochu mne to inspirovalo napsat o úloze textů v hudbě pár myšlenek. Jde navíc o problém, o kterém přemýšlím už celkem dlouho.
Pro přehlednost jsem rozdělil zamyšlení do deseti bodů:
1) Texty do bookletu? Má to smysl?
2) Když jde o kvalitní hudbu, je důležitý text?
3) A co skladby bez textu?
4) Stylotvornost...
5) Jaké jsou podmínky pro vytvoření kvalitní hudby a kvalitního textu?
6) Hudební styly a texty
7) Originalita vs. intenzita textu
8) Texty, manipulace, propaganda, odpovědnost
9) Doba audiovizuální
10) Co člověk, to názor? Subjektivita a arogance
1) Texty do bookletu? Má to smysl?
Neuvést k desce do bookletu texty – jde o podceňování posluchačů s tím, že se na ně stejně nikdo nepodívá? Když si už někdo dá práci udělat CD a jsou pro něj důležité i texty, stojí si za nimi a bere je jako součást sdělení a hlas nevnímá jen jako „další hudební nástroj“, tak si je přece do bookletu dá. Jinak si to lze jen těžko představit. Z toho vyplývá, že u desek, kde texty nejsou, nepůjde většinou o žádnou větší škodu, protože si jich kapela sama necení ani natolik, aby je zveřejnila. A je tady úplně jedno, jestli jde o demo, promo nebo klasické CD. (Absenci textů bych pochopil maximálně u méněcenných formátů jako kompilace, kolekce nebo best-of, protože tam se ztrácí koncepčnost desky a pořadí skladeb. Texty jsou tak vytržené z kontextu, což by jim mohlo, pokud jsou kvalitní, dost uškodit.)
Můžete namítnout, že si texty přece můžeme vyhledat na internetu, když v bookletu nic není. Ale na internet se vskutku každý dostat nemusí, internetové stránky mohou navíc časem zmizet, třeba se zánikem kapely. A kdo si texty kdy přečte, když v bookletu chybí? Bude se mu chtít je někde aktivně hledat, když kapela nebyla tak „hodná“ a v záplavě grafiky a fotek je do bookletu prostě nedala? A navíc, když jsou texty opravdu a bytostně součástí desky, mají být přece u ní na papíře – abysme se na ně při poslechu mohli rovnou podívat... je to pak přece úplně jiný zážitek. Dokážete si představit třeba desku Pink Floyd bez textů?
Co je lepší? Poslouchat horší hudbu s lepšími texty, nebo lepší hudbu s texty blbými? To je na každém. A co výborná hudba s výbornými texty? :)
2) Když jde o kvalitní hudbu, je důležitý text?
Jeden známý hudební kritik (působící hlavně na avantgardně-metalovém poli), muzikant a hudebně erudovaný člověk, mi ještě za dob společných studií řekl: „texty nejsou v hudbě důležité“. Nesouhlasím.
Představme si, že se kapela soustřeďuje jen na skládání hudby a texty pro ni neznamenají prakticky nic. Takové odfláklé texty nám v nejlepším případě jen dokreslí atmosféru skladeb a sdělí nám „o čem píseň vlastně je“. K tomu ale přece stačí už i jen samotné názvy tracků.
Obecně kvalitnější a intenzivnější jsou přece skladby, u nichž text důležitý je. Když je hloupý, prázdný, vykradený, neposloucháme vlastně jen „background music“, kulisu? Kromě chytlavosti a ekvilibristické hráčské techniky tam není nic víc, a to může náročnějšímu posluchači sebelepší nahrávku docela znechutit. Někomu to tak zase stačí a nechce se nad deskou zamýšlet. Hezké pozlátko a uvnitř... :)
3) A co skladby bez textu?
Jak je to u čistě instrumentální tvorby, kde text není? Téma může být jen impresionisticky naznačeno pojmenováním alba nebo jednotlivých skladeb, někdy je klíčem i samotný název kapely. I toto je textová složka, podle které můžeme leccos soudit.
Zajímavé je to například u vážné hudby – názvy jako „Symfonie E-moll“ nechávají posluchači úplný prostor, jde o čistou hudbu. Absence textů není ztráta kvality. Jen jiný komunikační kód. O jedné grindcore kapele jsem slyšel, že nemá texty a vokál funguje jenom jako řev. Je mi to tak daleko sympatičtější než „text jen jako hudební nástroj“ a texty prázdné, neprožité-předstírané, iluze poselství a sdílení ničeho, texty prosté a blbé. Na nic si tady totiž nehrajeme. Jen řev? – proč ne!!!
4) Stylotvornost...
Je jasné, že kapely, které utvářejí nové hudební styly, často nejsou stylotvůrci i v textech. Často si berou inspiraci z jiných kapel i z literatury – poezie atd. A naopak, i hudebně neoriginální spolek může mít vizionářské texty. Jiní mohou být originální v hudbě i v textech. Jaká z těchto variant je lepší? :)
5) Jaké jsou podmínky pro vytvoření kvalitní hudby a kvalitního textu?
V čem je rozdíl?
Texty: emoce/schopnost intenzivně sdělovat + talent + většinou intelekt.
Hudba: emoce/schopnost intenzivně sdělovat + talent.
6) Hudební styly a texty
Asi každý hudební styl má své lyrické stereotypy. Folk, punk, country, black, doom, power/speed metal, art rock, jazz, death, hard core, EBM, pop, rap, blues, opera, šanson, elektronika... Jiné jsou texty pro hip-hopery, jiné pro blues. Je ale jasné, že záleží na každém textaři, jestli chce, nebo nechce tvořit podobně jako ti před ním. Kvalita, hloubka i tematika textů je tedy často ovlivněna hudebním stylem, který kapela hraje (a jejím zaměřením na cílovou skupinu posluchačů). Vrána k vráně sedá.
Lidé s různou výší tvůrčího potenciálu nicméně často inklinují k různým stylům, z hlediska sdělení „vyšším“ (pro intelektuálně náročnější posluchače, např. punk, art rock) a „nižším“ (pro masu, např. televizní pop). Na druhou stranu je bez debaty, že v každém nižším stylu se občas najde i něco silného a v každém vyšším tisíce úplně nezajímavých věcí (kopírky, tzv. intelektuální pózéři – rádoby básníci).
7) Originalita vs. intenzita textu
Není třeba být za každou cenu originální, když mají texty prožitou hloubku, intenzitu. Originalita vynucená, naplánovaná, umělá, neprožitá a jen formální („originalita pro originalitu“) je k úplně ničemu. Originalita je krásná věc, ale když je na úkor intenzity (prožitost, uvěřitelnost, pocitová osobitost), je to tragédie. Základní podmínkou kvalitního textu je tedy právě intenzita - a ne originalita.
8) Texty, manipulace, propaganda, odpovědnost
Texty bývají často jedním z klíčů k pochopení politického, filosofického, estetického názoru kapely, toho co skupina propaguje. Proč o tom mluvím? Kvůli odpovědnosti nejen kapely, ale i jejího posluchače nebo recenzenta.
Do ruky se mi například nedávno dostala vynikající nahrávka jedné north post-blackmetalové avantgardy. Chtěl jsem jí dát velmi vysoké hodnocení, za její nesporné hudební kvality ji podpořit. A pak jsem se podíval na texty a rozhodl jsem se recenzi nevydat a CD do redakce vrátit. Podle mé interpretace jsou v textech skryté náznaky rasismu, byť v symbolistní „krypto-“ formě, v níž asi nejde kapelu asi úplně chytit za slovo. A to nebyla první ani poslední deska, kterou jsem recenzovat prostě odmítl. Na desce byly podle mne naznačeny názory, se kterými nesouhlasím. Kde je v tomto osobní i společenská odpovědnost – nejen u recenzenta, ale i u posluchače? I koupí desky, i lístkem na koncert, i fandovstvím dané ideje podporujeme. Je to opravdu jedno? Ne, není.
9) Doba audiovizuální
Primitivnost textové složky hudby, neuvádění textů v bookletu a jejich fatální pokulhávání, o kterém mluvím, je dnes obecný trend, nejenom v rocku/metalu a nejenom u nás.
Stereotypnost, vykrádání, kopírování, povrchnost, významová vyprázdněnost. Dnes je doba „vizuální a zvuková“, stačí si představit, kolik lidí čte knihy, poezii, beletrii nebo cokoli... a kolik jich sleduje filmy nebo poslouchá hudební nahrávky. Mnoho z nás s koncem střední školy odložilo tehdy povinnou četbu se čtenářskými deníky. Natrvalo. Text jako kód už není moc aktuální, působí na nás reklamy, bulvár s devadesáti procenty obrázků na stránce... Nic proti vizuálu ani audiu, ale na text jako neméně úžasný umělecký prostředek (magii slova) dnes prostě doba zapomíná. Číst text je navíc náročnější než poslouchat audio nebo sledovat obrázky. Je to náročnější na představivost, krátkodobou paměť, i na čas. A dnes je rychlá doba, raději se pasivně dívat, pasivně poslouchat hudbu-jako-kulisu. Každého věc.
Proč jsou texty často jen „něco navíc“, něco co umožňuje hlasu frázovat slabiky, přízvuky, přídechy, samohlásky, souhlásky? Text jako hudební nástroj? Není to trochu škoda? Neztrácí se pak z hudebního díla něco?
10) Co člověk, to názor? Subjektivita a arogance
Asi jste si všimli, že často používám slova jako „kvalitní text“ nebo „kvalitní hudba“. Že je to subjektivní? Že může mít každý z nás úplně jiný názor na to, co je kvalitní, a co ne? Může.
Dnes je doba velkého relativismu. Je to tak moderní. Já relativista v kritice uměleckého díla ale příliš nejsem, drze si totiž myslím, že kvalitu z velké části obecně poznat lze – a to, když máme pro věci skutečný ve škole nenabiflovaný, vrozený cit, který v sobě rozvíjíme, i intelektem a zkušeností.
Ano, namítnete, že v každé době bylo za „umělecké“ považováno něco jiného. Věřím, že i přesto lze mít velký nadhled i nad dobou v níž jsme. Namítnete, co je to ten „vrozený cit“. Skoro každý si přece myslí, že ho má, a jsme všichni tak jiní :)
Přečteno: 5638x
Komentáře
Pro mě je určitě primární hudbu. Klidně si užiju i píseň, ačkoliv o jejím textu nemám ani potuchy (ale tak u anglických aspoň ten základní smysl pochytím i z poslechu). Ale zase určitě si texty vždycky vyhledám a pak, když už ten text znám, tak si tu píseň vychutnám o to víc (pokud je text kvalitní).
když si chci zakoupit originální cd, tak chci dostat něco víc, než můžu dostat stažením alba z internetu. a čtyřstránkový booklet jen s obalem a fotkou kapely mi to nedá, potom (mimo podpoření kapely koupí nosiče) nemám ke koupi důvod. Takže texty stoprocentně ano!
Omlouvám se všem, které jsem nechtěně a netušeně urazil. Vždy jsem se domníval, že se vyjadřuji slušně a neútočně (nějaká zabarvenější a silnější slova se snad dají v rámci prezentovaného názoru tolerovat). Nikdy jsem se v životě necítil nad někoho nadřazený, spíše naopak. A osobně proti Tobě, Tassadare, jsem snad nic nenapsal. Možná jsem "urazil" nějaké anonymní kritiky (nikoho jsem nejmenoval a ani jsem v tu chvíli nikoho konkretně neměl na mysli). Vždy se snažím vysvětlit, proč zastávám nějaký třeba i velmi kontroverzní názor, někdy také popíšu cestu, po níž jsem k němu "došel". A ještě podotýkám: nemám pravdu, to bych se nikdy neodvážil tvdit, mám jen názor, za kterým si v danou chvíli stojím (je možné, že ho časem změním, už se to stalo vícekrát).
2Pagan: Omlouvám se, pokud to vyznělo útočně, ale naprosto stejně na mě působily "nenápadné narážky" gnt, prostě jsem to musel napsat. Příště si dám na formu větší pozor.
2GNT: Abych se opravil, neštve mě tvůj názor, ale jeho podání. Když z příspěvku doslova odkapává pocit nadřazenosti stylu "já mám pravdu a vy jste volové", rozčílí mě to. S nikým se hádat nechci, ale nechat se urážet taky ne.) A ve tvých příspěvcích ty urážky a aroganci cítím.
To Tassadar: zrovna když jsem si liboval, že zdejší debaty dostávají konečně slušný a věcný ráz, musíš si do někoho rýpnout a situaci zase trochu rozhodit. Když se Ti něčí názor nelíbí, je to naprosto v poho, ale dá se to vyjádřit i jinak, s respektem.
Ano nemám rád poezii, nikdy jsem se s tím netajil (podotýkám, že do veršování trochu fušuji, protože mám jakýsi pochybný talent na psaní nechutných pamfletů k různým 50,60-tinám a lidé to po mně žádají), básně jsem nikdy nečetl a nerad jsem se je škole učil nazpaměť. Jak už jsem psal, české kapely neposlouchám (výjimkou jsou ty, které zpívají anglicky, např. Symphonity), takže úroveň jejich textů nemusím hodnotit.
V životě jsem nikomu nenapsal, že mi nějaký názor přijde hloupý. Názor může být neinformovaný či nepodložený nebo nekriticky přejatý.
Kinga Diamonda jsem měl také rád. jeho hudba, hlavně ta z prvních alb, mi přišla úžasná a vůbec mi nevadilo, že jsem nevěděl, v lepším případě jen tušil, o čem zpívá. Jak už jsem napsal, jsem schopen si vytvořit vlastni asociaci, kterou si ke konkrétní hudbě přidám (a myslím, že je toho schopen každý).
Končím tím, že i když s někým nesouhlasím, nepovažuji ho proto za hlupáka či nějakého škůdce. A nebojím se jít se svým názorem na trh, i když vím, že je kontroverzní a že většina lidí si myslí něco jiného (nebo na věc nemá názor žádný).
Tassadar: upřímně prohlašuji, že ji mi naprosto jedno, jestli mé názory někoho štvou nebo ne. Upřednostňování textů před hudbou jsem si dost užil před r. 1989. Když to hodně zjednoduším, je opravdu jedno, co si zpěvák v angličtině či španělštině (pár kapel v ní zpívá) ječí. Hudba samotná mi napoví, o čem asi může být, k jaké náladě se hodí (text může být o čemkoli a s náladou té či oné skladby nemusí - podle mě samozřejmě - vůbec souviset), já si k dané hudbě dosadím svůj příběh, svou asociaci (někdy se řídím názvem skladby, ten mi kolikrát může v hlavě při poslechu spustit nějaké obrazy, představy).
Upřímně prohlásím, že názory GNT mě začínají někonečně štvát. "Správný zpěvák je jen ten, co se s masochistickým potěšením tahá za koule a ječí, na tom, co to vlastně ječí už vůbec nezáleží, hlavně, že to má pozitivní melodii. Všechno ostatní je špatně a ti, které zajímají texty, by se měli vybodnout na hudbu a číst básničky." A to, prosím, mám speed dost rád. Ale to jen tak na okraj. Ztotožnuji se s názorem anonima a taky mě těší zmínění Kinga Diamonda /na kterého jsem pohříchu zapomněl/, tam je kombinace úžasné hudby s úžasnými texty asi nejmarkantnější:) nehledě na to, že kdybych nevěděl, že King musí hlasově předvádět různé postavy příběhu, asi bych mu tu jeho kvílení neodpustil:)
Názor "že text je jen podřadná složka písně sloužící jako nástroj pro zpěváka" mi přijde naprosto hloupý. Text je snad stejně důležitý jako melodie. Navíc text vyjadřuje názor, emoce, celkovou náladu skladby a předevšim od textu skladby je odvozen název celé písně. Navíc napsat kvalitní text je zhruba stejně náročné jako napsat dobrou melodii. U zahraničních kapel mi špatný texty nevadí, i když jim občas i rozumím, snažím se je nevnímat (fakt úplně ubohý texty maji např.: Manowar). Ale u česky zpívajících kapel jsou pro mě texty jedním z hlavních kritérií kvality. Když si mám vybrat mezi dvěma stejně hrajícíma kapelama, upřednostním tu, která má lepší texty (např.: Kabát před Harlejem, Tři sestry před Zvlášńý školou, Alkehol před Aušusem, Totální nasazení před Jaksi Taksi atd.) Zejména ten poslední příklad mluví za vše. Jděte se někdy podívat jaká skupina posluchačů chodí na Jaksi Taksi a jaká na Totáče (naprosto odlišné publikum), i přitom jsou to po hudební stránce stejně hrající kapely.
U nás se textům hlavně v odborné veřejnosti přisuzuje až moc velká důležitost. Kapely typu Kryštof vlastně ani na ničem jiném nestojí, hudební složka jejich tvorby je pro mě (a věřím že i pro jiné) velmi nezáživná, takže člověk spíše vnímá text než muziku a v tu chvíli mě to dorazí úplně, Renomovaný kritik u toho ovšem hýká blahem, snad prožívá i orgasmus a "tak nějak málo tančí".
Vesměs se ztotožňuju s překvapivě většinovým názorem. Text považuji jen za doplněk dobré hudby. Dokážu být velkým fanouškem Kinga Diamonda, kde je příběh sakra důležitý, ale i bez porozumění (a já fakt nerozumím) je to skvělé. Blbý text opravdu dokáže sebelepší skladbu akorát zabít, naštěstí takových ubývá.
Samozřejmě je lepší, když jsou texty dobré, zajímavé či alespoň nerušící. Také nemusím instrumentálky. Text hraje primární roli u nějakého brumly, který se o zpěv často jen zoufale pokouší, tam je vlastně jediná šance takového umělce zaujmout textem - u ječícího výškaře, který potřebuje dlouhé samohlásky, není text zas tak důležitý. A protože se bavíme o hudbě a ne o recitační soutěži typu Puškinův památník, tak dávám přednost skutečným zpěvákům s velkým rozsahem. Pro mě osobně je fakt, že nerozumím anglickému textu (mluvenému, zpívanému, v písemné formě si to nějak přelouskám) jen plus, dává to prostor mé fantazii, zvláště při poslechu do sluchátek v nejčernější noci. Kdo jde primárně po textu, tomu až tolik o hudbu nejde - možná by bylo lepší, kdy by si četl básničky nebo se zajímal o melodrama. A když už text, tak preferuji nějaký historický (s trochou přemáhání i fantasy) příběh, něco epického, hrdinského (jen ne prosím typu textů Manowarů a jim podobných - zaujaly mě např. texty na posledním Falconeru, které se vztahovaly ke středověku), nemusím rádoby srandičky, ulítlosti a drásání umělcova nitra.
Pripojím sa skôr k názoru "hudba nad texty" lebo ak sú dobré texty a špatná hudba, je to nanič celé, ale ak hudobná zložka funguje, dobrý zamyslenia hodný text určite nie je na škodu, obzvlášť keď ide o nejaký zmysluplný dej ako v prípade spomenutého Ayreon
K dobré písničce patří dobrý text, nikdy jsem moc nemusel instrumentálky.) A kapely jako Opeth jsou schopny vyplodit tak geniální texty, až zůstane rozum stát.. nehledě, že bez svých textů by se některé skladby nikdy nestaly kultovní /vemte si třeba I want out od hells/. Já si bez znalosti textu nikdy nedokáži písničku pořádně užit, takže ano, pro mě jsou texty velice důležité.. minimálně stejně, jako kytara:)
Já zase jeho úspěch chápu. Je to jedna z nejosobitějších záležitostí u nás. A ano, myslím i v Orlíku, protože po zahození předsudků musí člověk uznat, že některé texty platí ještě dneska. A tím samozřejmě nemyslím Bílou ligu ani Bílého jezdce :-)
Český kapely prakticky neposlouchám, takže mi nehrozí žádná újma ze špatného textu. Text má sloužit hudbě, nikoliv naopak, jak to u některých ceněných umělců často vidíme. Nikdy jsem nečetl poezii, vlastně ji nemám rád, proto je můj vztah k textům poněkud odtažitý. Nemám ve sbírce CD, kde by v bookletu chyběly texty (občas se to objeví v prvních či levnějších edicích starých kapel, když se jejich alba převáděla na CD, tam byly booklety šizené. Úspěch Landy jsem nikdy napochopil, jeho hlasový rozsah je nula nula prd. Ale jsou lidé, které prvotně osloví vtipný, uplakaný či vulgární text, na melodii v tom případě vůbec nehledí. Já hledím na melodii vždy, nějaké brumlání, mumlání, recitování a řvaní mě neuspokojí, od toho jdu dál, byť by tu byly vynikající texty (což při veškeré své sečtělosti nejsem schopen posoudit, to nechávám těm, kdo poznají hudbu kvalitní, nekvalitní, nízkou či pro intelektuály - vždyť to, co někdo může považovat za póvl, může být v rámci svého žánru absolutní špičkou).
Myslíš Landu v Orlíku? :-) Pro mě jsou masakr texty MESHUGGAH!
Ostatně, kde by byl třeba Landa nebo XIII. století bez textů :-)
Souhlas s Veronikou...užiju si určitě i písničku, která se mi líbí hudebně, aniž bych vnímala text nebo když je v jazyce, který neovládám. Pokud má ale skladba krásný text, který mě nějak zasáhne, je skladba podle mě o to lepší. A kapel, které jsou v textařském řemeslu opravdu špičkové (Ayreon, Kamelot atd.) si vážím o to víc
Můj skromný názor - samozřejmě, že si užiju muziku, aniž bych znala text, když se mi líbí melodie a barva hlasu. Jenže ještě víc si užiju písničku, když si potom přečtu text (při poslechu v aj ho taky moc nedávám) a zjistí, o čem to vlastně všechno je.
Jsem rád, že nerozumím totik angličtině a tak mě text při vnímání hudby neotravuje. Pro mě je text jen pomůcka pro zpěváka, aby mohl interpretovat melodii. Přečtu kolem stovky knih ročně, podotýkám. Primární je v hudbě (mně jde o hlavně melodický metal) hudba, až někde vzadu je text. Vždy mě doslova "srali" kritikové, kteří, snad proto, že danému druhu hudby nerozuměli, se vozili po textech. Na druhé straně nemusím texty oslavující heavy metal, rychlá auta, pivo a pivní kulturu atp. A soudím, že pro metal se čeština nehodí, ruší pri poslechu, protože člověku vnucuje nějakou představu o čem to je - já si rád udělám vlastní představu jen na základě hudby.
Spousta lidí poslouchá písničky v jazyce, kterému tak docela (nebo vůbec) nerozumí a je jim to fuk, protože hudba a hlas interpreta je prostě fajn. Nevadí jim, že jen tuší, o čem to asi je.
A kolik lidí neposlouchá třeba folk který má (možná, nevím, nesnáším ho) super texty, ale jen nějaké brnkání na kytaru a střehotání, nebo ráčkování zpěváka je neuspokojí?
Takže rozhodně hudbu nad slova - ty si mohu užívat v próze, nebo poezii.