LABYRINTH - 6 Days to Nowhere

Jedno se hudebníkům z party Labyrinth musí nechat. I když na první experimentální album "Freeman" nadávali kritici i fanoušci, kteří nechtěli slyšet nic jiného nežli pokračování majstrštyku "Return to Heaven Denied", Italové se emancipovaně rozhodli dál drhnout svoji novou progresivní písničku. V roce 2007 zveřejnili nahrávku "6 Days to Nowhere", která systematicky ignoruje melodický power a z Labyrintu dělá kapelu pro velmi odlišnou sortu posluchačů.

Ovšem díky lepšímu songwritingu a zejména slušné zvukové produkci to tentokrát docela funguje (mastering proběhl v legendárním londýnském studiu Abbey Road!). Na psaní a aranžmá skladeb se podílela celá kapela, ze sestavy po minulém albu zmizel pouze basista Cristiano Bertocchi, což nebyl bůhvíjaký problém, jelikož tento nástroj dokázal obsluhovat frontman Roberto Tiranti. Z desky lze cítit autorskou integritu a tvůrčí názor, který byl na fošně "Freeman" poněkud rozoostřen (dost možná tam ale žádný nebyl).

V pořadí šestou řadovku Labyrintu můžeme poslouchat bez nervózního poposedávání téměř v celé délce. Obsah skladeb kopíruje jemné progresivní linie, které Roberto Tiranti sytí plnokrevným pěveckým výkonem. Nutno zmínit, že tomuto drobnému Italovi byla metalová kazajka vždy těsná. Jeho nejoblíbenější kapelou jsou Queensrÿche a neštítí se ani mainstreamu, do kterého se na domácí scéně snaží tu a tam proniknout. Kultovní status ale drží pouze v metalovém ranku, jeho služby jako hostujícího zpěváka využily a stále využívají desítky kapel (za všechny vzpomeňme Tirantiho účast na debutu polských Pathfinder), a i přes malou pauzu zůstává nadále věrný své domovské oáze Labyrinth.

I proto bych si tipnul, že experimentální nahrávky "Freeman" a "6 Days to Nowhere" patří mezi jeho oblíbené studiovky, jelikož na nich mohl více prodat své vokální schopnosti. Na druhou stranu ani jedna z těchto fošen nenabízí vyloženě pamětihodné kousky, v hlavě místo toho uvízne mimozita oblepená špatným zvukem ("Freeman"), nebo v případě "6 Days to Nowhere" podivný cover od The Beatles (že by ovlivnění místem masteringu alba?) či absurdně použité blast beaty ve skladbách "Lost" a "Wolves n Lambs".

Autorský potenciál je rozprostřen spíše po zákoutích písní, než aby byl koncentrovaně zabodnut do unikátních momentek. Výjimku tvoří panoramaticky otevřený refrén "Rusty Nail", ale protože Italové tenkrát nechtěli být příliš líbiví, obehnali chorusovou oázu těžkými riffovými zátarasy. Proto lze více doporučit komplexně vystavěnou a ekologicky podbarvenou "Mother Earth", případně podobně obstojnou "Wolf n Lambs" (až na zmíněné blast beaty). V obou stopách se nejlépe odkrývá tehdejší autorský potenciál a je více než zřejmé, že podobné tóny nejsou dílem hudebních svéhlavců, kteří by mimožánrovou avantýrou chtěli dokazovat náhle nabyté tvůrčí osvícení. Snaha Italů je tentokrát naprosto uvěřitelná.

Otázkou zůstává, komu je album určeno. Příznivci progu měli jiné kapely a nebyl důvod, aby dávali šanci někomu, kdo se ještě před několika málo lety prezentoval úplně jiným stylem. Ani fanoušci Labyrintu to kapele nesežrali, naopak ji sílícím tlakem donutili k ústupkům a žánrovému pokání (album "Return to Heaven Denied Pt. II" vyšlo už v roce 2010). Propustkou se nestal dokonce ani jednorázový projekt Amazing Maze, který znamenal plnohodnotný návrat k power-speedu. Stejnojmenné album ale vyšlo polo anonymně a pouze pro japonský trh. S odstupem času tak můžeme dané nahrávky vnímat jako zajímavý pokus o vymanění ze žánrových osidel, který oklikou vrátil kapelu do pro fanoušky přijatelných mezí. Díky nejnovějším řadovkám Labyrintu je pak možné konstatovat, že se tato cesta stala výhrou pro všechny.