AQUILLA - Sentinels of New Dawn

Čtyři roky starý debut varšavské party Aquilla přinesl tak svěží návrat do osmdesátých heavy-speedových časů, že člověk polské pětici celkem s lehkostí odpustil i její infantilní přezdívky. Tomu, že z této libůstky kluci uhýbat nechtějí, svědčí fakt, že u mikrofonu vystřídal Blashe Ravena Captain Paradox a kytaru namísto Chrise Scannera drhne Jaspar De Phaser. Aby přezdívky měly silnější oporu v konání kapely, vymyslela si Aquilla vlastní vesmír. Neb členové kapely jsou zanícení příznivci klasických i moderních sci-fi výtvorů, vypráví příběh posledních přeživších lidí, kteří se rozhodnou usadit na vzdálené planetě Yvad'déra. Příběh, který začal na debutovém albu, pokračuje i nyní a provázet vás v něm budou vesmírní piráti, berserkům podobní žoldnéři i vládci technologií…

Příběh pokračuje a hudební forma zůstává. Novic u mikrofonu Captain Paradox má stejně pronikavý, uječený a sebejistý vokál jako jeho předchůdce, kytarové honičky si říkají o to, aby člověk netrpělivě pomrkával po stopkách, jestli Aquilla občas náhodou neurve nějaký rekord (ale od toho jsou jiní), rytmika se žene a valí jako vichřice a drobná změna je snad jen v tom, že si kapela občas o něco barvitěji pohrává s atmosférou. Netýká se to jen náladového intra „The Chronicles“ a instrumentálního outra „Sentinel's Fate“, výrazně se to projevuje především v desetiminutovém příběhovém finále „The Prophet“, které průběžně mění tempo i náladu, a hlavně po celou dobu nabídne děj, který nenudí (při délce skladby je to největší možná pochvala za dobrou autorskou obratnost).

Nejsilnější kus Aquilla nabídne v úvodu. Nekompromisní speedovka „Creed Of Fire“, ve které se snoubí divoká instrumentace, solidní melodie, dobře uštrikované sólo a vypjatý pronikavý vokál fungují bez výhrad na první dobrou, a zároveň představí matrici, které se kapela bude systematicky po většinu nahrávky držet. Pokud jsou vaše sluchovody ukovány od Scanner, Enforcer, či Skull Fist bude vám album „Sentinels of New Dawn“ spolehlivě chutnat prakticky po celou dobu (obzvlášť, když i zvukově je dobře ošetřené, takže veškeré dění je dobře čitelné), nicméně faktem je, že občas Aquilla sklouzne trochu do klišovitosti (viz třeba refrén „Plunder & Steel“) a postupem času se začne vkrádat pocit, že výrazových prostředků v rychlých střelách nemají Poláci nekonečné množství, takže album trochu sklouzává do jednotvárnosti.

Není to však nic fatálního, a prostým srovnáním debutu a aktuální desky dojdeme k přesvědčivému závěru, že se „Sentinels of New Dawn“ se Aquilla posunula o něco výš, než kam dosáhla s vydařenou prvotinou.