John CORABI (THE DEAD DAISIES, UNION, MÖTLEY CRÜE) - Nový den, nové výzvy... nová budoucnost?
I když se o sólové kariéře Johna Corabiho mluvilo od chvíle, co skončil u Mötley Crüe (což bylo před třiceti lety), první krok k ní udělal až nyní, kdy vydává album „New Day“. To představuje náhled do jeho muzikantské duše a ukazuje skutečnost, že v jádru je trochu jiným hudebníkem, než jak se mohlo soudit z desek The Dead Daisies, Union nebo Mötley Crüe. Kromě toho je John velice příjemným společníkem pro rozhovor, člověkem velmi hovorným., v jehož společnosti nešlo za přidělený čas stihnout všechny připravené otázky. I tak nastínil vcelku reprezentativní pohled jak na nové album, tak na části své minulosti.
Vydáváš debutové sólové album. Proč sólovou kariéru startuješ teď, kdy jsi znovu pevnou součástí kapely The Dead Daisies?
Upřímně řečeno, vzniklo to zcela přirozeně. Přemýšlel jsem o tom, že udělám sólovou desku, protože jsem se na pár let od Daisies odpojil a vrátil jsem se v roce 2023. Řekl jsem Davidovi (Lowymu, pozn. aut), že skladby, které napíšu, nejdřív nechám poslechnout jemu a kapele, a teprve to, co se do Daisies nehodí, jsem si nechal pro svou desku. Takhle jsem ji začal tvořit. Minulý rok jsme byli na turné s The Dead Daisies a vydavatelství Frontiers Music kontaktovalo mého manažera, jestli bych měl zájem udělat sólové album. Tak jsem řekl, že ano. Jen jsem chtěl mít jistotu, že můj manažer a manažer Daisies spolu komunikují, abych nedělal něco, co by bylo pro kapelu škodlivé, a aby kapela nedělala něco, co by škodilo mému sólovému projektu. Podepsal jsem smlouvu s Frontiers a management Dead Daisies řekl, že mi dává prostor, protože od roku 2013 jsme makali opravdu tvrdě a teď si dáme rok pauzu a vrátíme se na turné v roce 2027, což bylo naprosto perfektní. Jakmile jsme loni dokončili turné s Daisies, šel jsem do studia s Martym Frederiksenem. Dopsali jsme ještě další skladby a všechno jsme nahráli. Desku jsem odevzdal asi před čtyřmi nebo pěti měsíci a vydavatelství ji přijalo docela nadšeně. Letos mám s The Dead Daisies pauzu, takže se můžu plně soustředit na propagaci sólového alba, jet turné, hrát živě a být celkově dost aktivní.
Proč jsi desku pojmenoval „New Day“? Má to být symbol nového začátku?
Ano i ne. Nejdřív jsem o tom tak nepřemýšlel. Jako každý muzikant jsem hledal nějaký dobrý, dejme tomu poetický název. Ale čím víc jsem poslouchal skladbu „New Day“ a její význam, tím víc jsem si říkal, že by to mohl být dost dobrý a pozitivní název desky. Deska je sbírka skladeb, ve kterých se vracím ke svým kořenům, k hudbě, na které jsem vyrůstal. Někteří lidé to možná nepochopí podle toho, co jsem dělal dřív, ale tohle je to, odkud moje vlivy pocházejí. Pro mě jako pro autora je to určitý nový začátek.
Deska má nečekaně silný nádech country a heartland rocku. Chtěl jsi ji co nejvíce odlišit od toho, co děláš v The Dead Daisies nebo co jsi dělal v The Scream, Union či Mötley Crüe?
Když se podíváš na moje starší desky a odmyslíš si produkci, tak tam tenhle směr vždycky byl. Když si poslechneš The Scream, Mötley, nebo Union, a zaměříš se jen na skladby, které jsem psal nebo na kterých jsem se výrazně podílel, tak tam najdeš určitou kontinuitu. Miluju AC/DC, Iron Maiden nebo Judas Priest, ale vždycky mě víc přitahovaly kapely, které byly rozmanité, třeba Led Zeppelin, Aerosmith nebo Queen. Led Zeppelin mohli mít tvrdé věci „Whole Lotta Love“ nebo „Immigrant Song“, ale taky jemnější „Stairway to Heaven“ nebo „The Rain Song“. Stejně tak i já jsem vždycky do tvorby dával akustické prvky a vlivy jiných stylů. Jen u Mötley byla produkce tak obrovská, že to možná překryla. Ale v rukopisu to tam bylo vždycky.

Měla na znění desky vliv skutečnost, že jsi ji natáčel v Nashvillu, hlavním městě country?
Ne. To, co jsem chtěl udělat, bylo vrátit se do doby, kdy jsem vyrůstal. Dneska se hudba škatulkuje — hard rock, classic rock, alternativa, country, ale když jsem byl mladý, tyhle škatulky neexistovaly. Když se podíváš třeba na The Beatles, hráli i country. The Rolling Stones měli skladby, které by dnes byly považovány za country. Led Zeppelin kombinovali všechno možné. A to jsem chtěl i já, udělat desku bez škatulek. Prostě hudbu. Myslím, že se to podařilo. Jsou tam prvky rocku, soulu, blues i country. Atmosféra Nashvillu na tom neměla zásadní podíl.
Teď vyrážíš na evropské turné a za pár dnů se představíš v České republice. Jak bude vypadat setlist? Nemáš strach, že lidí nebudou reagovat na skladby z „New Day“, které v podstatě dosud neměli možnost slyšet?
Takhle o tom nepřemýšlím. Možná je to ode mě trochu sobecké tvrzení, ale myslím si, že nejdřív musíš uspokojit sám sebe. A pokud se to líbí tobě, tak ve chvíli, kdy desku vydáš, jen držíš palce a doufáš, že lidé pochopí, co děláš. První singl „New Day“ jsme vydali v prosinci a reakce byly skvělé. Pak jsme vydali „When I Was Young“ a znovu jsme dostali pozitivní ohlas. Už se mi ozvalo pár rádiových stanic a říkali mi: „Ty vole, kámo, tohle miluju. Miluju tuhle písničku. Je to tak skvělé.“ Přidali ji do svého playlistu. Ale to je všechno, co můžeš udělat. Musíš prostě být trochu sobecký a musíš psát a nahrávat to, co miluješ, co se ti líbí, a pak jen doufat, že zbytek světa to ocení stejně jako ty.
Na albu máš několik hostujících hvězd, hlavně Richarda Fortuse z Guns N'Roses a Paula Taylora z Winger. Přispěli jen nahrávkami nebo se zúčastnili i kompozičního procesu?
Víš co je vtipné? Jedna z věcí, kterou jsem chtěl udělat, bylo napsat spoustu písní a pak podle toho, co která píseň potřebuje, tam přidávat hosty. (smích) Paula Taylora znám už celou věčnost, tak jsem mu zavolal. Žije tady v Nashvillu. Řekl jsem mu: „Měl bys zájem zahrát na pár věcech na mojí desce nějaké klávesy?“ A on řekl, že ano. Tak přišel a nahrál klávesové party, slyšel většinu desky a říkal: „Kámo, tohle je skvělé.“ Řekl, že kdybych potřeboval klávesistu nebo kytaristu, že je k dispozici a teď s námi cestuje. U většiny věcí jsem nahrál většinu kytar já, včetně sól. Ale Marty řekl: „Možná bychom na pár věcí potřebovali někoho, kdo je na kytaru ještě lepší.“ A bylo to vtipné, protože jsem přišel domů, šel jsem spát, ráno jsem vstal a zkontroloval zprávy. A Richard mi napsal: „Viděl jsem, že děláš sólovou desku. Kdybys potřeboval s něčím pomoct, rád ti nahraju kytary.“ Tak jsem mu zavolal a řekl jsem mu: „No, vlastně mám pár skladeb, kde bych chtěl, abys zahrál sólo, jestli chceš.“ A on řekl: „Jasně, pošli mi ty tracky hned, protože se chystám zpátky na turné s Guns n’ Roses.“ Tak jsem mu poslal tři skladby, druhý den mi je poslal zpátky a udělal sóla do všech tří. Já jsem si myslel, že možná tak udělá jednu, ale on udělal všechny. Další, koho jsem oslovil, byl Charlie Starr z Blackberry Smoke, který hraje ve „Faith, Hope And Love“. A pak ještě můj kamarád Stevie D z Buckcherry mi poslal riff, který jsme použili na skladbu „1969“. Všechno se to poskládalo strašně přirozeně.

Ze skladeb „One More Shot“ nebo „1969“ je slyšet klasický rock přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Leží tvoje hudební kořeny v této době a vliv jakých hudebních vzorů té doby se nejvíce promítl do atmosféry „New Day“?
Rozhodně! Pokud jsi slyšel celé album, víš, že poslední věc je coververze „Everyday People" od Sly And The Family Stone. Je vtipné, že když jsem byl dítě, moje máma měla obrovskou sbírku vinylů, třeba Johnnyho Cashe, Franka Sinatru, Willieho Nelsona, ale taky Glenna Campbella, Led Zeppelin, Kiss, The Beatles, Badfinger, a tohle všechno jsem poslouchal. Později jsem k tomu přidal Deep Purple, Creedence Clearwater Revival nebo Boba Segera. Tohle je vlastně návrat ke kořenům a hraní hudby, kterou miluju. Jedna z prvních písní, které jsem kdy hrál naživo, byla „Travelin’ Band“ od Creedence. Ale hrál jsem i něco od Simona a Garfunkela nebo „House Of The Rising Sun“ od The Animals. Tohle jsou umělci, na kterých jsem vyrůstal. A tohle je typ desky, který jsem chtěl udělat.
Před lety se mluvilo, že připravuješ album s bývalým spoluhráčem z Mötley Crüe Mickem Marsem. Šlo o fámu nebo to byla pravda? Je na „New Day“ nějaká skladba z té doby?
Ne, není tam nic. Tohle jsou všechno nové věci, které jsem napsal v poslední době. Co se týče záležitosti s Mickem, on napsal pár skladeb s Tommym Hendriksenem a pak je nahrál, ale nebyl spokojený s vokály. Já jsem s ním nic neskládal, jen jsem je přezpíval, ale Mickova manželka nás vyfotila ve studiu, on to zveřejnil a lidi začali bláznit, že spolu znovu pracujeme. Bavili jsme se o tom, že bychom spolu něco napsali, ale nikdy se to plně nerozvinulo. Takže to nebyly úplně fámy, ale ani to nebyla skutečná spolupráce.
Tvůj syn Ian je také muzikant. Podílel se na tvorbě alba?
Chtěl jsem ho zapojit, ale dostal nabídku od jiné kapely, kterou měl rád už jako mladší. Takže pracoval na jejich albu, zatímco já na svém a řekl mi: „Tati, nechci, aby sis myslel, že s tebou nechci hrát, ale teď mě baví tohle.“ Odpověděl jsem, že to chápu. On má rád jinou hudbu jako Korn nebo Sevendust, zatímco já dělám klasický rock. Ale domluvili jsme se, že když budu potřebovat záskok, pomůže mi.
Narodil ses ve Filadelfii. Jak jsi se v osmdesátých letech dostal do Los Angeles a stal se součástí scény kolem Sunset Stripu?
Ve Filadelfii to bylo těžké, protože kluby chtěly hlavně coverové kapely, vlastní tvorbu moc ne. Na východě byly asi jen dva kluby, kde jsme mohli hrát, Galaxy v New Jersey a Empire Rock Room ve Filadelfii. Bubeník Johnny byl na dovolené v Kalifornii a po návratu říkal: „Kámo, musíš to vidět. Je tam strašně moc klubů a všichny kapely v nich hrají vlastní věci.“ Tak jsem tam jel s manželkou a byl jsem naprosto ohromený. Gazzari’s, Troubadour, Whisky, Roxy… Kluby byly všude a všude se hrál hard rock. Po dovolené jsem se vrátil do Filadelfie a řekl jsem klukům v kapele: „Nevím, jak se na to díváte vy, ale musíme se přestěhovat do Kalifornie.“ Bylo to hodně těžké, protože jsme tam odcházeli postupně, každý zvlášť. Většina z nás byla ženatá, měli jsme děti, takže jsme se stěhovali jeden po druhém a pak jsme se znovu dali dohromady v Kalifornii pod názvem Angora. A začali jsme si budovat docela slušnou fanouškovskou základnu na Sunset Stripu. Ale bohužel, jak už to tak bývá, někteří členové začali brát drogy a všechno se začalo rozpadat. Kapelu jsem opustil a založil The Scream, s nimiž jsem dostal nahrávací smlouvu, a od té doby to šlo nahoru. Vtipné je, že jsem se přestěhoval do Kalifornie a asi po roce se Jon Bon Jovi objevil v jednom filadelfském klubu, kde uviděl Cinderellu a ti okamžitě dostali nahrávací smlouvu. Šli do studia, natočili album a vyrazili na turné s Bon Jovi. A víš, jak to chodí, jakmile podepíšou jednu kapelu z určitého města, všechny labely se tam nahrnou a začnou hledat další kapely. Takže každá zatracená kapela z Filadelfie, kterou jsem znal a která hrála vlastní muziku, najednou dostala smlouvu. A já byl v Kalifornii a říkal si: „To snad není možný.“ Ale prostě to tak vyšlo. Ale dopadlo to dobře i pro mě. Bylo to přesně takhle, že hned po Cinderelle podepsali smlouvu Britny Fox, Tangier, Heaven’s Edge, já všechny ty kluky znal. Byla to zvláštní shoda okolností.

Jak nahlížíš na desku „Let It Scream!“? Jako na album, které odstartovalo tvou kariéru nebo jako vstupenku do Mötley Crüe?
Byl to začátek všeho, s The Scream to všechno začalo. Měl jsem hodně zvláštní kariérní cestu. Vím, že můj profil na internetu mě popisuje jako rockového žoldáka nebo tak něco, ale je to bohužel tak, jak se moje kariéra vyvíjela. Je to jako poker, zahraješ jednu hru, prohraješ, pak dáš další a vyhraješ. Bylo to zvláštní. Přál bych si, abych tady seděl a mluvil o dvacátém albu The Scream, ale tak to nevyšlo. Bylo to ale skvělé, zažil jsem s tou kapelou skvělé časy a dodnes jsme přátelé. Ale kdo mohl tušit, že mi zavolají Mötley Crüe a nabídnou mi místo? Nikdo. Prostě náhoda. A když jsem byl v Mötley Crüe, natočili jsme skvělé album. Kdo mohl vědět, že se Vince Neil vrátí? Taky nikdo. Pak jsem dělal Union a všechno to plynulo tak, jak to plynulo. The Scream byl začátek a „New Day“ může být začátkem něčeho nového. Nějaké další cesty. Kdo ví…
Tvůj vztah k Mötley Crüe je dosud komplikovaný, ale přesto se tě zeptám na jednu věc. V roce 1996 se mluvilo o tom, že tvoříte album „Personality No. 9“ a skladby „La Dolce Vita“ nebo „Write My Name In The Sky“. Tenhle projekt úplně zmizel nebo se z toho stala „Generation Swine“?
Hodně materiálu, na kterém jsme pracovali, skončilo na „Generation Swine“. Jen to hodně změnili, přidali zvukové efekty a Vince všechno znovu nazpíval. Ten materiál jen přešel jinam. Někde na YouTube existuje verze, kde zpívám „Let Us Prey“, ale tehdy jsme to nenahráli, jen jsme to zkoušeli na zkoušce. Je tam verze, kde jen tak improvizuju melodii. A takových věcí z „Personality No. 9“ bylo mnohem více.
Jistě jsi viděl film „The Dirt“, kde máš velmi malou roli. Mrzí tě, že čtyři roky s tebou kapela shrnula do pár minut a film zakončila hollywoodským happy endem, kterým vztah těch čtyř osob nikdy nebyl?
Upřímně? S ohledem na to, jak málo jsem tam byl, bych si přál, aby mě tam vůbec nedali. Bylo to asi dvacet dva sekund. To není nic. Štve me, že to ve filmu vypadá, jako bychom hráli v nějaké školní tělocvičně. Ale když se podíváš na živé záznamy, jasně vidíš, že jsme hráli v halách. Možná pro deset tisíc lidí, ale přišly třeba čtyři tisíce. Bylo to špatné? Jistě, ano. Ale ve filmu to ještě zhoršili. Udělali to, jako by to bylo úplně katastrofální. Z historického hlediska všichni vědí, že album nebylo úspěšné, ale tohle přehnali. Třeba scéna, kde jdou na pódium, vypadá to, jako by šli hrát pro dvanáct lidí s cedulemi „Bring Vince Back“. A tak to vůbec nebylo. Přišlo mi to trochu jako facka nebo urážka. Když jsem se na to díval, seděl jsem tam a říkal si: „Jaký to mělo smysl mě tam vůbec dávat?“ Ale jinak byl ten film zábavný. Jen tuhle jednu část prostě nemám rád.
Přečteno: 525x
Komentáře
Zatím zde není žádný komentář.