PETROLEUM - Vzkazy z krematoria aneb Zpopelnění básnickou formou
Temná atmosféra, která se vyhýbá tradičním metalovým klišé, se stala poznávacím znamením tuzemského hudebního projektu Petroleum. V rozhovoru odpovídají zakladatel a hlavní mozek kapely Ivo Plaček společně se zpěvákem a textařem Tomem Hanzlem alias Chymusem. Umělci v něm detailně popisují, jak složité bylo najít v sestavě plné silných individualit tvůrčí shodu. Otázky směřují také k personálnímu propojení s legendárními Master’s Hammer, od kterého si však skupina udržuje vědomý odstup. Ústředním bodem debaty je nová deska s názvem „Tělobraní“, která přináší velmi neotřelý a koncepční pohled na lidskou konečnost. Texty alba se soustředí na mystický proces kremace, rituál posledního rozloučení a cestu lidské duše po opuštění těla. Pro Iva Plačka je toto téma hluboce osobní, jelikož pětadvacet let pracoval ve strašnickém krematoriu. Oba hudebníci v dialogu odkrývají, jak lze drastickou proměnu lidské schránky žehem popsat elegantní a pietní básnickou formou.
Když se řekne jméno Petroleum, spoustě lidí okamžitě naskočí Master’s Hammer. Jak se díváte na to, že jste vnímáni přes toto personální propojení? Pomáhá vám to otevírat dveře k posluchačům, nebo vás to spíše unavuje?
Ivo Plaček: To mě nikdy nenapadlo, protože kromě toho, že jsem nahrával alba s některými členy Master’s Hammer (Septagon Chimera a Necrocock) a že v našich řadách figuruje Silenthell, jsme každý úplně jiný vesmír a popravdě, s novými Master’s Hammer ani netoužíme býti spojováni…
Vaše texty a vizuální prezentace evokují temnotu, ale hudebně se vyhýbáte klasickým black metalovým sypanicím, i když k tomu máte v sestavě lidi z Isacaarum nebo Warchild. Jak složité bylo najít konsenzus a ukočírovat vaše hudební ega do takto atmosférického tvaru?
Ivo Plaček: Petroleum je především mou hudební vizí. Já jsem z nějakých black metalových sypanic už dávno unavený, metal v podstatě vůbec neposlouchám, tudíž tady jdou ega stranou, nehledě na to, že si na nějaká ega ani nehrajeme. Jsem obklopen lidmi, jako je moje pravá ruka Aleš Hrnčál, Vítek Janata a Chymus. Děláme něco, co nás baví a naplňuje a snažíme se do projektu vnést nějaké naše vize a vše dolaďujeme do co nejniternější atmosféry.
Chymus: Přesně jak říká Ivoš, tohle ani nemůže být o nějakém přebujelém egu kohokoliv z nás. Nehledě k tomu, že pokud jsem přizván k nějakému projektu, pak jediné, co jej pojí s mými dalšími aktivitami, je právě pouze hlas a nic jiného. Vše ostatní – ať už je to vizuální stránka, či textová – se přizpůsobuje aktuálním potřebám vznikajícího díla. Být alespoň trochu a v rámci možností univerzální je to, na co se snažím v posledních letech detailněji zaměřovat.
Na novince „Tělobraní“ mícháte doom metal, liturgické zpěvy, folkové motivy a výrazné tympány. Jak u vás probíhá proces komponování? Máte od začátku jasnou představu o celkové symfonické struktuře, nebo skladby bobtnají a mění se až ve studiu?
Ivo Plaček: V první řadě musí přijít zajímavý motiv, který si pak rozepisujeme, vymýšlím aranže a nástroje, které naplní mé finální vize a vše postupně vrstvíme a dotváříme v našich studiích.
Chymus: Při aranžích zpěvových linek tomu je nejinak – ano, zajisté – v pracovních nahrávkách již jsou zpravidla nastaveny určité mantinely, ale aby člověk doslova nesklouzl jen k vokálnímu kopírování melodií, je třeba si hrát i se slovy tak, aby vše do sebe víceméně zapadalo již na první dobrou. A ve studiu se už jen dobrušují ostré hrany. A navíc, po poslechu cca tří skladeb jsme si vytvořili jakýsi „fahrplan“, v němž bylo jasně definováno, co kde bude za zpěvy, kde mluvené slovo, jaká by měla být atmosféra hudby, ale i to, co se bude dít v textech s ohledem na koncept alba. Cokoliv dalšího nad rámec této synopse už bylo jen takovými třešinkami na dortu.
Tympány Silenthella jsou pro váš zvuk naprosto klíčové. Jak moc musíte kytarové a basové linky přizpůsobovat frekvencím a drajvu pekelných kotlů, aby se navzájem netloukly a zvuk zůstal čitelný?
Ivo Plaček: Nic nepřizpůsobujeme. Já mám zcela jasnou představu kde a kdy co použít a s jakou intenzitou, aby vše dokonale ladilo a sedělo tam, kde má a kde má konečně Silenthell tvůrčí potenciál sám vymýšlet své party a nefigurovat jako talisman pro štěstí s nulovým přínosem, kde se musíš hodně soustředit, abys ho vůbec slyšel, navzdory laciným samplům… V Petroleu je Silenthell důležitý člen. Ve finále nám luxusní zvuk a poměry dotvořil masteringem a celkovou produkcí mistr Otyn v jeho vyhlášeném studiu Davos, kam se budeme rozhodně rádi vracet.
Zatímco většina metalových kapel se v textech věnuje destrukci, uctívání Satana nebo obecné fascinaci smrtí, vy jste na nové desce sáhli po velmi specifickém konceptu - cestě lidské duše od chvíle, kdy opouští tělo, až po proces kremace. Proč zrovna tato fáze? Co vás na rituálu posledního rozloučení fascinuje?
Ivo Plaček: Já jsem byl dvacet pět let zaměstnán ve strašnickém krematoriu a původně mě tam zavála právě fascinace smrtí, ovšem postupem let jsem to celé začal vnímat víc do hloubky a měl jsem potřebu to v nějakém svém projektu ventilovat, k čemuž mi výrazně dopomohl Vítek Janata jeho varhanními etudami a samozřejmě Chymus s jeho brilantními texty.
Chymus: Fascinace? To snad ani ne. Je to součást života a člověk k tomu logicky dříve nebo později logicky dospěje, ať už jsou vnější podněty jakékoliv – zastaví se a začne se ptát sám sebe, jak se k tomu vlastně staví on sám, čeho se obává a co jej čeká – ta tíživá vize nevyhnutelnosti, nemožnost nahlédnout do stavu „po tom“ – to jsou silně emotivní záležitosti, které si v hlavě každý musí probrat po svém. A výsledek mých úvah o finální fázi pozemské existence přecházející v pozemskou neexistenci vyústil právě v texty „Tělobraní“.

Kremace a pohřebnictví jsou témata, ze kterých má většina společnosti podvědomý strach nebo posvátnou bázeň. Jak se vám o těchto věcech psalo? Museli jste se vnitřně nastavit do nějakého specifického rozpoložení, aby texty nepůsobily morbidně, ale spíše pietně?
Chymus: Pro mne to byl tvůrčí proces, nesoucí s sebou pokus o duševní vyrovnání se s předem danými milníky bytí. Již delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou sepsat jakousi parafrázi na rekviem – zádušní mši – ale jaksi nebylo s kým. Až mne oslovil Ivoš se svou vizí nového alba Petroleum a já měl v tu chvíli jasno. Jasná nahrávka na smeč. Šlo jen o nalezení společného jmenovatele. A tím právě byla Ivošova historická praxe v pohřebnictví. Ptáš se na specifické rozpoložení, vlastně ani nebylo třeba se dostávat do stavu melancholie, fatalismu nebo psát slova ryze s brutálně popisnou morbidností. Když o někoho přijdeš, zapomeneš na vše zlé a snažíš se rozpomenout na to dobré, co Ti dotyčná bytost předala, čím Tě poučila a tím pádem jen změnila formu existence – změnila se ve vzpomínku. Samozřejmě, námi sepsaný příběh „Tělobraní“ nevynechává a nijak se nevyhýbá veskrze dost drastické proměně žehem, ale vidíš, že i velice dramatické a na první pohled až děsivé procesy spojené s kremací lze popsat elegantní, důstojnou a téměř básnickou formou. Koneckonců i latinský text zádušní mše je oslavou života – my jsme jej pouze oděli do soudobého hávu a duchovní afinitu zachovali.
Do intra nové desky jste jako vypravěčku obsadili Michaelu Hanzl, která zosobňuje Smrt. Hledali jste dlouho správný hlasový tón a polohu, která by posluchače hned v úvodu vtáhla do děje, aniž by to znělo teatrálně?
Chymus: Když jsem připravoval textovou koncepci alba, bylo mi jasné, že nějaký narativ bude rozhodně třeba. Do veršů by se vše prostě nevešlo a vzhledem k tomu, že skladby spíše evokují formu hudebních skizz než zcela plnohodnotných skladeb, tím více jsem cítil nutnost přítomnosti vypravěče. Vzhledem k tomu, že má manželka Míša mi již vypomohla s recitativy na albu Isacaarum „Impregnation“, kterými do něj vnesla rozhodně zajímavý a pro tento styl velmi neotřelý prvek, řekli jsme si, že bychom to zopakovali i na „Tělobraní“. Její postava Smrti, jež provází posluchače celým albem „Tělobraní“, má zvláštní osobitost – je strohá, chladná, nezúčastněná, nicméně zcela empatická a svým způsobem vlastně až lidsky vlídná. A protože Míša má patrné vlohy k hlasovému herectví, nebylo nijak zvlášť složité hledat určitou barvu hlasu. Stačilo jen naznačit tempo mluvy a v okamžiku, kdy se do role ponořila, bylo jasné, že „vše je tak, jak to býti má“...
V metalu je nesmírně snadné sklouznout u těchto témat ke klišé a opakování věcí, které už před třiceti lety řekli jiní. V čem je podle vás pohled Petroleum na lidskou konečnost v roce 2026 originální a jiný?
Ivo Plaček: Odmítáme dělat prvoplánové věci a byl bych sám sobě pro smích, pokud bych se ve svých letech a s mými prožitými zkušenostmi brodil v hromadách hnijících mrtvol a vzýval Satana. Náš cíl je nad hudbou a texty hluboce přemýšlet, taktéž jako naše album nelze poslouchat nahodile, na přeskáčku, nýbrž to vyžaduje zcela soustředěný poslech v klidné atmosféře.
Na desce výrazně pracujete s operním prvkem, který reprezentuje sopranistka Andrea Dáňová. Její čistý zpěv tvoří obrovský protiklad k hrubému metalovému vokálu. Jak náročné bylo tyhle dva naprosto odlišné světy propojit, aby to nepůsobilo jako levná kopie gothic metalových kapel z devadesátých let?
Ivo Plaček: Andreu mi doporučil Chymus a byla to podmínka, aby byl ženský vokál a jeho aranže užitečné pro náš projekt a nevyznělo to celé lacině a stokrát opakovaně. Když mě Chymus posílal jeho promyšlené a do detailu propracované mužské a ženské party, jen mě padala úžasem brada. Chymus je naprostý profesionál, který nad každým detailem hluboce přemýšlí, spolupracujeme spolu už více jak deset let a máme k sobě naprostou důvěru, nehledě na fakt, že nám to v projektu funguje i lidsky.
Chymus: S Andreou Dáňovou mne pojí dlouholeté přátelství – na brněnské VUT jsme spolu studovali stejný obor a zpracovávali jsme diplomové práce u stejného pana profesora. Již v té době byla členkou Brněnského akademického sboru a když Ivoš zmínil, že by spíše měl zájem o školený soprán, měl jsem okamžitě jasno, koho oslovit. Andrea k práci přistoupila velmi zodpovědně, nic jiného jsem od ní ani nečekal, a jakmile jsme našli společnou řeč ohledně sopránových partů, nebylo již co řešit. Zmiňuješ levné kopie gothic metalu… I právě proto jsem oslovil Andreu. Je totiž z úplně jiného hudebního světa než ostatní členové ansámblu a není a nebyla nikdy v minulosti ovlivňována podobnými hudebními styly, natož aby je dobrovolně poslouchala. Tudíž lze říci, že s Andreou nastoupil do projektu hlas naprosto nezatížený a čistý, její vnímání hudby naprosto diametrálně odlišné a díky tomu jsou její party na „Tělobraní“ tak naléhavé, nefalšované, osobité a nevyumělkované – tedy zkrátka zcela stejné, jako je ona sama.

Pokud se podíváme na skladby „III: Laudy“ nebo „IV: Kapkami vody“, obě mají v sobě obrovský duchovní a liturgický rozměr. Studovali jste při psaní těchto věcí reálné církevní nebo pohřební chvalozpěvy, nebo jde o čistou autorskou stylizaci?
Chymus: Záleží na tom, jak duchovní a liturgický rozměr chceš definovat. "III: Laudy" sice možná mohou zlehka naznačovat liturgickou konotaci – tedy hlavně názvem skladby a hudbou, ale text je postavený čistě na duchovním základu s příměsí existenční sebereflexe a rekapitulace. Nechtěl jsem překrucovat slova filosofů či teologů, vyzobávat zrnka z religiozních textů – pouze jsem ve verších vyjádřil své vnímání a svou představu této části konce pozemské cesty. "IV: Kapkami vody" ovšem liturgií jsou prošpikované velmi důkladně. Nikoliv ale výslovně křesťanskou – omytí těla zesnulého patří k pradávným rituálům, kterými živí připravují mrtvé na další cestu – stačí se podívat do starověkého Egypta či kamkoliv jinam v čase, prostoru i kultuře a vždy nějaký takový zvyk najdeš. Ale abych byl důsledný a dal Ti jednoznačnou odpověď. Berme to jako autorskou stylizaci s přihlédnutím k reálnému úzu.
V některých momentech, jako je třeba úvod skladby „IX: Nona“, je silně cítit epická atmosféra raných Bathory z období „Hammerheart“. Byl pro vás Quorthon a jeho pojetí severské mytologie inspirací v tom, jak stavět mohutné hudební gradace?
Ivo Plaček: Dobrá otázka! Jo i ne. Miluju alba „Blood Fire Death“, „Hammerheart“ a „Twilight Of The Gods“, vždycky mě fascinovala atmosféra těchto alb, ale nijak jsem s tím nekalkuloval u „Tělobraní“. U „Nony“ jsem prostě slyšel na začátku brumli, tak jsme angažovali hráče na tento nástroj a podobnost s „Hammerheart“ mě došla až po poslechu.
„Vypůjčený čas je vrácen v bytí koloběh…“ – to jsou neuvěřitelně silné řádky z finální skladby. Donutilo nahrávání této desky vás samotné přemýšlet nad vlastní smrtelností a nad tím, jak křehký ten náš „dar života“ vlastně je?
Ivo Plaček: Když vznikalo naše první album „Verbalia“, procházel jsem náročnou, onkologickou léčbou s velmi nejistým výsledkem a to víš, že potom člověk tváří v tvář smrti začne o bytí a nebytí přemýšlet jinak…
Chymus: Jakmile jsem slyšel motiv závěrečné skladby poprvé, věděl jsem, že finále musí být opravdu velkolepé i co se týká slov. Navíc to bezpodmínečně mělo vyznít jako oslava života se závěrečným mementem mori, a to nikoliv v negativním slova smyslu, ba právě naopak. Psaní textů pro „Tělobraní“ jsem v konečném důsledku bral jako svůj vlastní očistný rituál, či jak to nazvat. Vzletnost namísto otřepaných frází, ryzí lidskost přetavená do slov textu závěrečné skladby. Někdo je důstojnou bytostí celý život, někdo jen v některé jeho části, ale při zrodu skonu jsme bytostmi všichni bez rozdílu. A s ohledem na to, že jsi v otázce použil část textu skladby „XIII: Do vánku půlnočního“, budiž Ti ten samý text i mou odpovědí.

Vaše texty jsou napsané velmi poetickým, až klasickým básnickým jazykem, což se dnes už moc nevidí. Kdo je v kapele hlavním motorem literární stránky a jak moc si zakládáte na tom, aby čeština v metalu zněla vznešeně a ne archaicky?
Ivo Plaček: Texty jsou Chymusova parketa a myslím že u nás jeho poetika, všeobecný rozhled a preciznost nemá konkurenci, což ostatně dokazuje každým svým počinem.
Chymus: Přiznám se, že kdysi má první srážka s češtinou v textech nebyla bůhví jak idylická. Čeština má pro verše svá specifika a rozhodně to není procházka růžovým sadem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Takže je to o čtení, cizelování psaného projevu a samostudiu. Formu jazyka jsem chtěl udržet s malými výjimkami napříč všemi skladbami – ono to vypadá dost divně, když jedna figura v ději pokaždé hovoří jinak. Je to v podstatě trochu i práce detektivní – hledáš odpovídající synonyma na daný výraz s akceptovatelnou rytmikou, musíš hledět na přízvuky slov, aby se nakonec vše spojilo v plynulý tok slov, který není čeřen nějakým vybočujícím elementem – což je bolest mnohého textu v češtině. Nemá smysl se pouštět do detailní analýzy veršů zde v rozhovoru, ačkoliv to při psaní běžně dělám – pokud tam nic nedrhne, pak není problém a lze psát dál. Pokud tam něco drhne – nepouštěj to ven, dokud nenajdeš lepší řešení. Čeština má právo znít vznosně a já snad nepatřím mezi ty, u kterého jeho vlastní mateřština dostává na frak a nemůže se ani bránit.
Debutové album „Verbalia“ nazpíval bývalý bubeník Master’s Hammer Miroslav Valenta. Proč nespolupracoval na „Tělobraní“? Nehodil se jeho styl do konceptu nového alba?
Ivo Plaček: Na „Verbalia“ Míra přispěl čtyřmi autorskými počiny, ovšem začalo to mezi námi skřípat lidsky i názorově, a tak naše cesty se v rámci duševního zdraví všech musely rozejít, načež zbytek alba nazpíval zesnulý Šakal Švarc, jehož to byl vůbec poslední hudební aktivní zásek.
Je možné si při zpracovávání takto těžkého a neveselého tématu udržet v kapele zdravý odstup a nadhled, nebo na vás pohřební atmosféra během nahrávání ve studiu reálně padala?
Ivo Plaček: Pro mě se jedná o umělecké vyjádření daného tématu a kdybych se měl hroutit a nemít nadhled, nemohl bych tato témata zpracovávat. Nahrávání jsme si naopak velice užívali, ovšem citlivé to bylo určitě pro Chymuse…
Chymus: Citlivé ano, to mohu přiznat. Ale zas ne natolik, aby mě to úplně semlelo. Pro mne to byl spíše očistný rituál, než cesta do míst, kam jsem se vydávat nechtěl. Nelze bojovat s daností, ani se na ni připravit. Danost je třeba přijmout. A třeba někomu k přijetí této danosti dopomohou právě texty „Tělobraní“.
Materiál na „Tělobraní“ je produkčně velmi vrstevnatý a plný aranží. Plánujete tyto skladby představit fanouškům i na klasických koncertech? Dá se vůbec takto intimní a liturgická atmosféra přenést do prostředí zakouřených klubů nebo na festivalová pódia?
Ivo Plaček: Prezentace naší hudby je natolik náročná na počet lidí na pódiu a samotné nazkoušení, které by nám zabralo neuvěřitelné množství času, že je jakékoliv živé vystoupení téměř vyloučené, nehledě na to, že já jako depresivní introvert bych to asi psychicky nezvládal a skončil bych po měsíci v nejbližším blázinci.
S druhou deskou jste se posunuli od studiového projektu k plnohodnotné, žánrově vyhraněné kapele. Máte představu, kam se dá s konceptem Petroleum jít dál? Je toto téma pro vás po „Tělobraní“ uzavřené, nebo nosíte v hlavě nápady na další pokračování?
Ivo Plaček: Nikoliv kapela, stále to bude studiový projekt a pokračování už máme načrtnuté. V současnosti pracuji s Vítkem Janatou a Alešem Hrnčálem na divadelní hudbě představení Tolkienova Hobita, pro brněnské divadlo Radost a po prázdninách se opět budeme věnovat Petroleu.
Foto: archiv kapely
Přečteno: 641x
Komentáře
Zatím zde není žádný komentář.