Když jsem před dvěma lety vyrazil do Tater, fascinovalo mě, jak systematicky se místní specialisté vyrovnávali s následky vichřice a následného požáru. Ač postižená plocha lesa byla obrovská, za celou dobu jsem zahlédl jen čtyři maníky, kterak pilkou a sekerkou sem tam podráždili popadané a očouzené stromy. Milý vrchní slovenský lesní mužíku, hledáš-li inspiraci na mimořádně intenzivní výkony, mrkni přes několikeré hranice do nedalekého Finska, kde tamní lesané Korpiklaani plní plány snad na stodvacet procent. Letos totiž vypustili do světa své páté studiové album „Korven Kuningas“ a to přitom od vydání jejich předchozího počinu uběhlo devět měsíců. Dá se předpokládat, že takhle vražedné tempo se někde může podepsat. A (říkám to jen tak nějak šeptem a nenápadně) já se nemůžu zbavit dojmu, že tohle miminko, ač řádně donošené a s láskou vypiplané, nedostalo do vínku tolik kladných vlastností jako jeho předchozí bratříčci.
Hudba Korpiklaani je nezaměnitelná. Všechna poznávací znamení, co jsem už několikrát velebil, se samozřejmě v množství větším než velkém na „Korven Kuningas“ nacházejí. Ať už je to silné zastoupení lidových nástrojů, ať je to spontánnost a živelnost kapely, ať je to hravost a přitažlivost lidových motivů, drsná hrdelní finština nebo nezpochybnitelné kouzlo a síla jednoduchosti. Jemné rozdíly proti minulosti se však přece jen najdou. Korpiklaani si na úkor živočišnosti dávají víc záležet na přemítání o melodiích a pocitech. A ač v úvodním songu „Tapporauta“, i na poměry lesního klanu až nezvykle hrubého (nebýt tónů harmoniky, řeknu i ryze metalového), jim změna sluší, v druhé polovině desky se tenhle nepatrný posun projeví v jakési zemdlenosti a únavě materiálu.
První polovina desky žádné nebezpečí nenaznačuje. Po zabijácké„Tapporauta“ (jedná se o píseň inspirovanou bojem, tak snad proto ta agrese) přijde asi nejtypičtější chvíle Korpiklaani. Totální výron strhující energie a radosti v harmonikově chlastacím popěvku „Metsämies“ (duch „Beer, Beer“ či „Let´s Drink“ chlemtá jako o život další žejdlík) je jednou z (ne)bezpečných jistot, kterou si bude možné dosyta vychutnávat v chumlu pod pódiem. Do opojného alkoholového oparu se halí i poloanglická skočná „Keep On Galloping“ s až ubíjejícím šlapavým rytmem a báječně vypitým refrénem. V „Northern Fall“ Jone Järvella v halekacím nápěvu vydatně vzpomíná na svoje mladá léta, strávená ve spolku Shaman. Častušková instrumentální lidovka „Shall We Take A Turn?“ zkompletuje nezbytné poznávací prvky hudby Korpiklaani (harmonika, housličky,…) a připraví půdu pro další z vrcholů desky, hyperaktivně řízný kousek „Paljo On Koskessa Kiviä“ (druhá z písní, která se motá kolem tématu splavovačů dřeva, zobrazenému na obálce desky). S následnou „Ali Jäisten Vetten“ se začíná deska lámat do svojí monotónnější poloviny. Za vypíchnutí stojí ještě pochmurná balada „Gods On Fire“. Slyšeli jste někdy nějaké řeči o tom, že Finové jsou melancholický národ? Věčně vysmátí Korpiklaani zde přinášejí důkaz jako hrom! Příznivci tradičních divočin si přijdou na svoje ještě ve splašených „Kantaiso“ a „Runamoine“ a tím končí výčet toho nejpozitivnějšího. Zbytkem alba není (s ohledem na stopy, které už Korpiklaani zanechali) obtížné se prokousat, ale přece jen lehce postrádám hitovost a záplavu jednoduchých chytlavých nápadů. Finální téměř dvaadvacetiminutová „Korven Kuningas“ asi potěší milovníky tajemných atmosférických zvuků, ve mně čtvrthodinové shamanské bouchání příliš nadšení nevzbudilo.
Inspirační studna finských lidových motivů je pro Järveläho partu zjevně nevyčerpatelná. Otázkou však zůstává, jestli banda lesních chasníků přece jen netlačí na pilu příliš často. „Korven Kuningas“ by vůbec neuškodilo, kdyby se proces zrání trochu protáhnul. Uvidíme, jestli mírně pozměněná tvář Korpiklaani je důsledkem rychlosti, se kterou plodí svoje alba nebo novou vývojovou větví bujného a plodného lesního klanu. Přes všechny drobné stesky je páté album kapely chytlavá a povedená záležitost, u které se dá radostně relaxovat i bezhlavě řádit až do bezvědomí.
|
