Ironie osudu? V roce 1987 White Lion podepisují smlouvu s Atlantic, sesterským labelem už profláknuté Elektry. A vypadlo z nich velice silná deska. Vést polemiky o tom, jestli se jedná i o desku nejlepší, by byla asi debata na dlouhé hodiny. Osobně bych hlasoval za rozlučkové album staré sestavy, ale to jen z toho pohledu, že na „Pride“ White Lion ještě stále nedokáží udržet konstantně vysokou hladinu úrovně svých songů. Bráno z pohledu úspěšnosti, asi už nic nepřekoná mánii a ohlas, vyburcovaný v souvislosti se dvěma skladbami z desky „Pride“. A s ohledem na název aktuálního alba kapely („Return To Pride“) je zřejmé, které období své kariéry by si Mike Tramp rád zopakoval.
Ač to v kontextu dění bude znít asi podivně, je těžké u White Lion pozorovat nějaký zásadní vývoj či zrání. Od prvního alba podává kapela podařené muzikantské výkony, je charakterizována typickým rukopisem, typickým vokálem i typickými kytarovými sóly. Za celou kariéru neudělali trampovci jediný nečekaný krok stranou. Ve chvíli, kdy spousta jejich kolegů měnila kabát a snažila se přizpůsobit trendům, raději White Lion přerušili svoji kariéru. Zachovali si tak svojí nezaměnitelnou tvář a z retrospektivního pohledu odsoudili svá alba k posuzování nikoliv jako vývojovou řadu, ale jako sbírky tu více, tu méně povedených hitů. A zmiňuji-li pojem hit, tak tomu v případě desky „Pride“ rozhodně není náhodou. Možná by se spíš slušelo psát tento výraz s velkým „H“.
Tím největším je bezesporu třetí singl z desky, balada „When The Children Cry“. Pokud neznáte, či jste snad nikdy nezaslechli tohle tesklivě povzbudivé vyprávění, hned po tom, co dokončíte všechny uvítací ceremoniály na planetě Zemi to koukejte dohnat! Mike Tramp je sice definitivně mistr světa v přeslazování, ale pokud si nálada, námět i chytlavost skladby sedne s vokálním projevem v tak dokonalé symbióze jako v tomhle případě, dá se prominout cokoliv. Další singl, další sladkost a tentokrát (to jsou ty rozpory…) věc, se kterou se zas až tak snadno srovnat nemůžu. Vzhledem k tomu, že za svoje účinkování v klipu (nejen) ke skladbě „Wait“ si Mike Tramp mezi (zejména) mužskou částí populace příliš příznivců nezískal, asi nebudu sám. Nabízí se srovnání s „Broken Heart“, ale v tomhle případě se hlásím přece jen k silnějšímu „prvnímu“ dílu. I přes to je oblíbené téma rozchodu s milovanou bytostí, podané ve šlapavějším tempu, dalším tahákem. I třetí singl (dle pořadí vydání druhý) „Tell Me“ opět sází na sladší tvář kapely, další šlapavá věc s povedeným Brattovým sólem a tradičním chorálem.
K dobru White Lion je nutno přiznat, že nahoru je vytáhli především jejich koncertní aktivity. Vždyť první ze singlů „Wait“ zaznamenal výraznější úspěch až po sedmi měsících od svého vydání. A v téhle době kapela vydatně koncertovala po boku Kiss, Aerosmith, Ozzyho Osbourna či AC/DC. Ovšem pokud byste nechtěli dát na médii protlačované skladby (i když za „When The Children Cry“ klidně zvednu ruku), sáhněte raději po úvodních „Hungry“ a „Lonely Nights“. Do dokonalosti dotažený model z první desky, šťavnaté melodie, silné sbory, chytlavé refrény a nedostižná Vittova sóla. Koneckonců, za svůj výkon Vitto sklidil ocenění v nejedné anketě hudebních magazínů.
Nostalgicky laděné album „Pride“ nasměrovalo White Lion mezi hardrockovou elitu. Kdo v té době tušil, že tenhle status nebude mít zas tak dlouhého trvání…
|
