Motörhead vtrhli do světa metalové hudby nebývalou silou a s razancí sobě vlastní v roce 1975 a záhy poté ovlivnili navždy celý můj následující život. Dokonce bych se nebál napsat, že jej doslova převrátili naruby. Souběžně s mými vrstevníky, kteří podobně jako já začínali už někdy na základní škole vnímat hudbu poněkud odlišně, než valná většina ostatních, jsme si „položili“ laťku tvrdosti zhruba na úroveň skupin, jako byly Sweet, Slade a pár dalších glam rockových partiček. Ty jsme tu a tam zahlédli v televizi (mám to štěstí, že žiji celý život na jedné nebo druhé straně západní hranice), a tak jsme mohli pořizovat sice (stran kvality) velmi bídné nahrávky z různých hudebně zábavných pořadů.

Můj první kontakt s Motörhead znamenal absolutní převrácení všech dosavadních hodnot, posun zmíněné laťky o řád výš, a co hlavně, stanovil i nové horizonty ve vnímání možností pódiové prezentace, chcete-li rockově/metalových skupin. Motörhead zbořili ihned na začátku veškeré zaběhlé konvence. Násilnický přístup jak k nástroji, tak i frontmanův k vlastním hlasivkám, znamenal pro mě nejzásadnější revoluci v pohledu na bigbít. Definitivně se vytratila veškerá dosavadní klišé a naivita pojetí image. „Motoři“ udělali hned na počátku mílový vývojový krok a ukázali tak novou, absolutně nečekanou cestu, kterou se tzv. ostrá muzika začala ubírat. Bylo skvělé sledovat černobílou obrazovku ponořenou do dýmu, kdy jen občas bylo možné zahlédnout část Lemmyho obličeje, krku jeho basy, případně krátce postavu „rychlíka Eddieho“ nebo vztyčené „Philthyho“ ruce s paličkami, trčícími nad činely.

Jednou pro vždy tak zmizely pod nánosem prachu s destrukcí způsobených přívalem energie Motörhead dosavadní, prvotřídní vypalovačky Sweet, jako „Hellraiser“ nebo Ballroom Blitz“. Najednou zde byla zcela nová měřítka a já přiznám, že jsem tehdy pojal myšlenku, že nic tvrdšího už není v hudbě možné stvořit. Velikost mého omylu znásobil až následující vývoj. Prvotina pod názvem Motörhead, která vyšla v roce 1977, nese tedy materiál přetékající dosud neslýchanou rebelií a nespoutaností odkazující na jediné „pure“ punkery Sex Pistols, kterým pak v budoucnosti Lemmy vzdal v podobě coveru hold. Skladby neotesané a hrubé, skoro až řekl bych, kostrbaté konstrukce se staly typickým znakem tvorby kapely. Mikrofon „zavěšený“ shora dolů, kdy Lemmy (bývalý Hedrixův bedňák a ex- basák HAWKWIND) s hlavou vysoko zdviženou a napjatými hlasivkami chroptí jako o život své rebelantské lyrické výplody, hnán ultrarychlou kytarou „Fast“ Eddie Clarkea (později FASTWAY), za bouře a salv bicích Philthyho „Animal“ Taylora, který maximálně využívá kapacity činelů, tak to byla nová norma a definice tvrdosti bigbítu konce sedmdesátých let. Skladby jako „Motörhead“ nebo „Iron Horse/Born to Lose“, jako i ostatní hymny na albu obsažené, zůstanou navždy vepsány (snad i krví) v dějinách rock´n´rollu, bigbítu nebo chcete-li metalu. Odtud právě (až dosud) již celé generace muzikantů čerpají nesmrtelný odkaz Motörhead, kteří se opakovaně distancovali od vývojových větví Black Sabbath, Deep Purple a jim podobných.

Motörhead šli vždy vlastní cestou a dodnes úspěšně dokazují, jak křehká je hranice mezi rock´n´rollem a metalem. Jsem vděčný za to, že jsem se dožil chvíle, kdy tento skvost a jedinečná archiválie metalového nátěru došla remasteru a reedice. Vy všichni praví a nefalšovaní metalisti s nepokřiveným vkusem, kteří ctíte základní hodnoty žánru, mějte oči otevřené a v případě, že na tento klenot narazíte, NEVÁHEJTE!!!

www.imotorhead.com

Seznam skladeb:
1. Motorhead
2. Vibrator
3. Lost Johnny
4. Iron Horse/Born to Lose
5.White Line Fever
6 Keep Us on the Road
7. The Watcher
8. Train Kept A-Rollin
Bonus:
9. City Kids
10. Beer Drinkers and Hell Raisers
11. On Parole
12. Intro
13. I'm Your Witch Doctor

Sestava:
Lemmy - baskytara, zpěv
„Fast“ Eddie Clark - kytara
Philthy „Animal“ Taylor - bicí

Rok vydání: 1977 (2001)
Čas: 50:55
Label: Chiswick (Ace Records Ltd.)
Země: Velká Británie