Zrzoun Mustaine hraje na jistotu. Tudíž, pokud nemáte rádi desky Megadeth z osmdesátých a začátku devadcesátých let, na „Endgame“ rovnou zapomeňte. Nové skladby jako kdyby přeskočili zpátky do let, kdy metalovému světu udávala tón Velká thrashová čtyřka Metallica-Megadeth-Slayer-Anthrax. Prostě kytary poctivě drtí riffy a střílí sóla, bicí jedou v pekelném tempu a do toho svým nezaměnitelným hlasem skřehotá principál Mustaine.
Vyslovit před ním jméno Jamese Hetfielda, je to samé jako kdyby se na mravence vysypalo DDT. Proto si Mustaine řekl: Když oni, tak mi taky a jal se Megadeth obracet do vod let osmdesátých. Metallica loni vyjela s „Death Magnetic“, Megadeth letos s „Endgame“. Princip je prakticky stejný. První jmenovaní se obrací k „...and Justice For All“, druzí, dejme tomu, k „So Far, So Good... So What!“ nebo k „Rust In Peace“. Dlužno ale podotknout, že tento staronový kabátek Megasmrťákům sluší. Sice se nedočkáte v kontextu kapelní tvorby ničeho objevného, nicméně Megadeth vždy měli silnou zbraň ve zdatných instrumentalistech, zejména na pozicích sólového kytaristy. Ať už to byl Al Pitrelli, Jeff Young nebo nedostižný Marty Friedman a „Endgame“ poprvé představuje novice Chrise Brodericka (ex-Jag Panzer). Kytarista je to nadmíru šikovný s neobyčejným, nápaditým stylem. Tam kde byste čekali, že přijde další smršť riffů (jak to dělá většina kapel), Broderick se vytasí s melodickou vyhrávkou („1,320“) nebo bleskurychlým sólem („This Day We Fight“). A to je právě to, co odděluje Megadeth od jiných kapel.
Tytam jsou dny, kdy Mustaine vykřikoval s albem „Cryptic Writings“ v ruce, že cestou kupředu je příklon k mainstreamu (což rok předtím provedla Metallica s „Load“) a časy, kdy napříč deskou „Risk“ dusala elektronika a kytary ustupovaly do pozadí samplům.
Na „Endgame“ je přesně všechno nalajnováno. Ať si vezmete asi největší hitovku alba „44 Minutes“, rifforama „Head Crusher“ nebo podařenou baladu „The Hardest Part Of Letting Go... Sealed With A Kiss“. Vždycky narazíte na minimálně slušnou skladbu. Moment překvapení chybí. To ale kapele, která hraje skoro třicet let, může těžko někdo vyčítat.
V porovnání s předchozí „United Abominations“ nebo plytkou „The World Needs A Hero“ se rozhodně jedná o kvalitativní skok kupředu. V porovnání s „Countdown To Extinction“ a „Youthanasia“ se ale člověk neubrání pocitu, že Megadeth své hlavní slovo už dávno řekli.
|
