Páteční večer v Hradci Králové patřil jediné zastávce Vengeful Scapegoat Tour na území České republiky. Po loňském Winter Assaultu s Napalm Death se jednalo o největší metalovou akci ve východočeské metropoli za několik posledních let. Zároveň to byl i svým způsobem test, jestli se místní, známí svou leností a neochotou navštěvovat "malé" koncerty, rozhoupou a dorazí alespoň na slavná jména.
Hrát se začalo přesně podle plánu v 18:30, kdy nastoupili Italové Nerve. Zvuku dominovaly nízké frekvence šestistrunné basy, která ale moc ataku nepobrala, takže dojem z ní byl spíš hučivý. V sestavě mají jen jednu kytaru, přesto byla překvapivě čitelnější snad jen v sólech, kdy se díky výjezdům do výšek zároveň projasnila basa. Stejně tak se dost utápěly bicí, a to i vizuálně. Na hlubokém pódiu Strojovny totiž nebyla dodatečná světelná rampa pro bubny, takže ty se po celou dobu schovávaly v šeru. Zpěvák občas působil mírně unaveně, na druhou stranu ale předvedl nejširší paletu výrazů toho večera a nebál se ani čistých tónů. Zajímavá místa si pro sebe vyhradili i instrumentalisté, a to hlavně když přecházeli do klidnějších až akustických pasáží. U všech členů byla sledovatelná zručnost, bohužel nepodpořená zvukem, který vše zakryl pod deku. Lid se ještě trochu rozkoukával, takže v prázdném půlkruhu před pódiem bojovali akorát fotografové se svými objektivy. Ke konci se už ale našli i první odvážlivci, nebojící se provětrat vlas.
Španělé Noctem byli horkokrevní i navenek - polití červenou barvou, s koženými zástěrami, začerněnými obličeji. Škoda, že výrazná image zastínila hudební složku jejich představení. Ta byla opět ruinována zvukem, kdy se kytary choulily pod náporem basového kladiva. Pánové byli viditelně zdatní, prsty se jim po hmatnících vskutku činily, za což sklidili i poměrně důstojný aplaus, ale na výsledný poslech to bylo trápivé. Do toho se ještě místy rozsypávala souhra kopáků a basy, takže dojem nebyl úplně precizní. Problém ve vyvážení mixu trval až do konce, kde byl nejmarkantnější. Kytaristé totiž měli připravené silné outro, podpořené samplem. Ten byl natolik hlasitý, že z jejich nástrojů nezbylo ani to šumění, slyšitelné v předchozích skladbách. Oba trsátkáři efektně zvedali nástroje nad hlavu a hráli legatové běhy, přičemž z reproduktorů se valil jen orchestrální podklad. Až v tu chvíli si zvukař uvědomil, že je na pódiu přítomna celá kapela. Aby se neřeklo, jedné z kytar dal na poslední chvíle šanci prorazit až do uší posluchačů. Škoda, že k tomu nedošlo dříve, Noctem měli celkem potenciál zaujmout.
Další byli hronovští Tortharry, kteří se na scéně pohybují už skoro 20 let. Za tu dobu se stali firemními hráči Diezelu a Labogy, kvalitní zvuk se tedy dal očekávat. Těšil jsem se na poslech kombinace B.C. Rich Jr. V, koupeného přímo od Kerryho Kinga ze Slayer, a nepříliš rozšířeného Diezelu Herbert. Jednotlivé stopy byly skutečně perfektní, ale dohromady už nástroje ztrácely na konkrétnosti. Do popředí se draly převážně bicí a mocně zvonivá basa.
Dlouholeté zkušenosti byly cítit i na sehranosti skupiny, která byla vskutku na vysoké úrovni. Nutno vyzdvihnout zapojení všech strunných činitelů do vokálních povinností, což dodalo na dynamice, která jinak ve skladbách trochu chyběla. Tortharry totiž sází na drtící válec od začátku do konce. To ale občas vedlo k hlušším místům, kdy chyběl moment překvapení. Nicméně se začaly tvořit první lidské víry, každá skladba sklidila výrazný potlesk, na konci se i poprvé přidávalo. Tortharry tak zanechali na většinu přítomných dobrý dojem a v zahraniční konkurenci se rozhodně neztratili.
Po nich nastoupili texasští Divine Eve, kteří trochu zklidnili hektická tempa předchozích kapel. Zároveň se prezentovali jiným přístupem ke zvuku kytar - hodně středů, nepřehnaně zkreslení. Podobně to bylo u bicích zaskakujícího K. Severna z Incantation, které měly konečně kopák s jasně definovaným atakem, takže se nezahlcoval a neduněl jako ostatním před nimi. Tím jako první dosáhli výborně čitelného zvuku, dovolujícího poslouchat všechny nástroje vyrovnaně. Přestože se ke koncertování dostali po čtrnácti letech nečinnosti, navíc jeli své první evropské turné, předvedli výborné vystoupení. Zbytečně se nespěchalo, hudebníci neváhali nasadit pomalé, ale o to atmosféričtější a "heavy" pasáže - např. v "As the Angels Weep". Trochu to kazil hlavní vokál, který zněl hodně těžkopádně a tlačeně. Nejspíš po několika večerech tour už nebyl zrovna svěží. Naopak doprovodný hlas mušketýra s Icemanem M. Sleavina byl pěkně znělý, až je škoda, že ho nebylo slyšet častěji. Kvalita byla potvrzena velmi dobrou odezvou od lidí, až jsem se podivil, že nedošlo na přídavky.
Dalšími v pořadí byli Poláci Hate. Ne nadarmo jsou jednou z největších tamních deathmetalových kapel. Výtečný zvuk, skvěle naplánované vystoupení, ve kterém měli pevně dané i přestávky na pití. Žádná chvíle nebyla hluchá, když se potřebovali občerstvit, hned se jim spustil předtočený podklad a pódium se začalo halit mlhou. Ani na chvíli se nestalo, že by neměli čím poutat pozornost. Nasazení je u nich standardně profesionální, ještě jsem je neviděl odfláknout koncert. Při precizním hraní stíhají i poctivé windmilly, v tom si mohou podat ruce se svými většími bratry Behemoth. Věrný názvu kapely byl i odměřený projev zpěváka, který si nás prohlížel nelístostným pohledem, v čemž mu sekundovali i další členové. Reakce publika byla velmi dobrá, pro mnohé to byl vrchol večera. V kotli, který se hned od počátku vytvořil, pak nejvíc řádil jakýsi kořala, který se sotva udržel na nohou, takže si pletl mosh pit se skládáním soupeřů v rugby. Setkal se ale s pochopením, Nenávist nás tedy zasáhla jen hudebně.
Incantation přišli na řadu okolo jedenácté hodiny. Už při zvukové zkoušce mě zarazily až přehnaně zkreslené zvuky kytar, které potom podle očekávání v rychlých pasážích zanikaly a halily se do zvukové koule. Bohužel tento neduh nezachránil ani setlist, protože ten nabízel skladby stále stejného ražení, což se brzy mnohým začalo zajídat a skoro polovina přihlížejících odešla ze sálu, případně pomalu podléhala svodům spánku. Buď zapůsobilo levné a funkční pivo, nebo legenda velkého jména, každopádně druhé půlce přítomných se vystoupení evidentně zamlouvalo. Škoda, že se Američané drželi svého mustru jako cowboy býka na rodeu, uhnout z jasně vymezených mantinelů nepřipadalo v úvahu. S takovou koncepcí je dost těžké udržet zajímavost představeni na prostoru, který jakožto headlineři dostali. Další slabinou byl vokál, obzvlášť v přímém kontrastu se sytým projevem Adama z Hate. John McEntee zněl, jakoby se celý předchozí den vyřvával na ochozech stadionů, takže jeho hlas už byl dost ochablý. Rozpačité dojmy korunovalo vytleskávání přídavku, které musel iniciovat Michael Sleavin z Divine Eve, jinak by se zakončovalo za trapného ticha.
Ač by se to přes všechny výhrady nezdálo, odcházel jsem ze Strojovny velmi spokojený. Věřím, že na tom bylo podobně i těch dalších cca 200 platících. Ideálně bude tato akce počátkem dlouhé série podobných koncertů v Hradci Králové, protože takové tady citelně chybí. Jak je vidět, všichni ještě nejsou připoutáni ke svým otomanům, tak snad bude i pro koho je pořádat.
|
