Hodnotit diskografii HELLOWEEN není díky variabilitě jednotlivých desek určitě žádná nuda. V případě této kapely je to ale tak trochu "něco za něco". Rozmanitost jednotlivých alb byla totiž často příčinou rozervaného lidského klimatu uvnitř skupiny, což není nic příjemného, z dnešního pohledu to ale paradoxně dělá celou historii mnohem zajímavější (už proto, že žádné album "dýní" nebylo vyloženě špatné). Není totiž nic nudnějšího, než když je hudební tvorba konzistentní a neměnná, jakoby zamrzlá v postpubertální etapě života. Ne, tohle u HELLOWEEN rozhodně neplatí, ať už jsou důkazy tohoto faktu sebevíc bolavější. A že období kolem alba „Chameleon“ bylo tím nejútrpnějším, o tom dnes nepochybuje vůbec nikdo.
Takže si to ve zkratce shrňme: obrovské rozčarování v řadách fanoušků, kteří nepřijali předešlou desku „Pink Bubbles Go Ape“, s tím související problémy s vydávající firmou, čím dál znatelnější psychická nestálost bicmena Ingo Schwichtenberga, hvězdné manýry Michaela Kiskeho, proti nim stojící duo Weikath/Grapow... Zkrátka katastrofická situace par excellance. Průkazný materiál z tohoto období přinášejí koncertní videa na YouTube z roku 1993, kdy jednotliví členové působí...no, řekněme velmi nepřirozeně. V takovém alarmujícím stavu muselo být pekelné vytvářet nové album, o „ponorce“ v nahrávacím studiu ani nemluvě. Dalo by se tedy očekávat, že vzniklá deska bude příšerná jako atmosféra, ve které vznikala. Ale kdeže! O nějakém propadáku nemůže být ani řeč, a to přesto, že tak řada lidí tuto placku vnímá. Jedná se ale zpravidla o ty, kteří rovněž nepřijali hudební změnu předešlé desky a čekali automatickou, snad až „omluvnou“ nápravu na desce aktuální. Tyto jedince musel „Chameleon“ svoji nadžánrovou "drzostí" totálně dodělat.
Název alba je totiž ten nejvýstižnější, který mohla kapela vybrat a dokázat tím vlastně, že si je velmi dobře vědoma svého hudebního „přebarvení“, které touto deskou nabralo opravdu „infarktových“ rozměrů. AOR, pomp, hard, prog, pop rock, plno akustiky, ale také syté prvky blues a estrádního jazzu, to vše je na albu „Chameleon“ k mání. Pohledem konzervativního fanouška odkojeného „kíperskou“ klasikou celkem pochopitelný kolaps, z nestranného pohledu ovšem další podařená deska, na které se kritická situace v kapele podepsala pouze rozháranou nekoncepčností hudebního obsahu, nikoli jeho malou jakostí. Zmíněná přístupnost veškerým možným stylům (ačkoliv je jakoby „na truc“ ošizen power metal a zcela opomenut zůstal speed) dělá z „Chameleona“ opravdu barvitý a vícesférový zážitek.
Je dost dobře nemožné zaujmout k tomuto počinu apatický postoj, což je svým způsobem pozitivní zpráva. Názory na toto dílo bývají zcela vyhraněné, málokdy zůstávají uprostřed emotivního pole. Typický fanoušek skupiny ale, dle mého mínění, nemůže tohle album nesnášet. Je na něm totiž přítomna ohromná dávka osvěžujících melodií, které autoři HELLOWEEN svým umem opět povýšili o několik dalších rozměrů a čert vem fakt, že jim k tomu jako základ posloužily úplně jiné styly než ty, které je před několika lety vynesly na vrchol.
Skladby na desce „Chameleon“ jsou strukturované jako ranní pavučina a popisovat jednu každou z nich by bylo nebetyčné plýtvání vašeho drahocenného času. Nejpřímočařejší věc vystřihnul Michael Weikath svým parádním otvírákem „First Time“. Je to ale trochu „klamání tělem“, protože zbytek desky bude o dost jiný. Za pomyslný vrchol si dovolím označit popový „ploužák“ s překrásnými řeckými motivy v sólu „Windmill“ (Weikath) a stejně tak závěrečnou „Longing“ od Michaela Kiskeho, která se zároveň stala jeho labutí písní u této kapely.
Neříkám, že každá položka na albu je vydařená. Některé z nich jsou naopak příliš rozplizlé a chvílema dokonce nudí („Revolution Now“, „I Believe“, "Step Out Of Hell"), jenže i tak se v každé z nich nachází minimálně jeden motiv, který zaujme a celkový dojem se o dost vzkřísí. V některých momentech je pak deska „Chameleon“ doslova úchvatná a je obrovská škoda, že se od ní kapela (tak trochu zbaběle) distancovala prakticky okamžitě po jejím vydání.
|
