Tak nám Valo sliboval druhé „Razorblade Romance“. No, ruku na srdce, asi mezi námi bylo po málu těch, co by mu to věřili. V tomhle směru se tedy až tak nezadařilo, ale myslím, že se nakonec povedlo velmi slušné rockové album, za které se HIM rozhodně nemusí stydět.
Tak si pro začátek zrekapitulujeme Mistrovy sliby: nejdřív měla vzniknout punková deska, ale jako jediný náznak punku tady vidím to, že na jediné fotce v bookletu alba má Valo na hlavě kohouta. Zmíněné „Razorblade Romance“ taky moc nevyšlo, ale s něčím mezi RR a pozdějším „Love Metal“ už se blížíme skutečnosti. Nakonec se nám z toho vyklubalo takové lepší „Dark Light“. Lepší v mnoha směrech: tvrdší, ráznější, energičtější, vyváženější.
Musím se přiznat, že po „Venus Doom“, které mi k srdci opravdu nepřirostlo, a podle reakcí fanoušků na koncertech nás asi takových bylo víc, jsem byla k nejnovějšímu počinu helsinských love metalistů dost skeptická. Valovy velkohubé sliby tomu moc nepomáhaly, a když pak přišel singl „Heartkiller“, Screamworks jsem předem odsoudila k neúspěchu. O to větší bylo moje překvapení, když jsem si desku pustila a během několika málo skladem kvičela, „mně se to líííííbí!“
Už první skladba „In Venere Veritas“ vás nenechá na pochybách, že první deska, kterou Valo napsal za střízliva, si zaslouží minimálně šanci. Musím pak dodat, že Mistrův přednes slov "in venere veritas" je skutečně neodolatelný. Bez ironie, tady mě Valo vážně dostává do kolen.
Následuje popový kousek „Scared To Death“ se sladkým kytarovým nástupem na refrén a nenáročnou chytlavou melodií. Typická rádiová skladba, stravitelná a nenáročná na poslech, a přitom ne přitroublá. Fajn popová skladba. Pop? Fuj...? Ne, otázka nezní, „Je to pop?“, ale „je to dobrý pop?“ Je. A to se počítá.
Pak přichází „Heartkiller“, který na mě působí lehce překombinovaně, jako by byl přebytkem z „Venus Doom“, a který sice naživo celkem funguje, ale za hit alba bych ho rozhodně neoznačila. U dalších „Dying Song“ a „Disarm Me (With Your Lonliness)“ se musím přiznat, že ztrácím pozornost. Nenadchnou ani neurazí, někoho možná ano, ale v kontextu celého alba asi zapadnou do průměru.
V zápětí ale přichází nejsilnější část alba, tedy skladby „Love, The Hardest Way“, kde je skutečně slyšet zvuk alba „Razorblade Romance“, stejně silná rocková „Katherine Wheel“, „In The Arms Of Rain“, kde máte pocit, že opravdu slyšíte zvuk deště, a „Ode To Solitude“, která zní možná lehce ne-HIM, ale pořád dost dobře. Z každé z těchto skladeb by mohl být hit.
„Shatter Me With Hope“ pak jaksi zabrzdí tempo, které nasadily předchozí skladby a připraví vás na „Acoustic Funeral (For Love In Limbo)“, překvapivě optimisticky znějící baladu, a vzápětí na pecku „Like St. Valentine“, která připomíná zase album „Love Metal“. Na první poslech pak Valentine působí chaoticky, ale pustíte si ji párkrát a zjistíte, že jste jistou pravidelnost našli a že rozhodně nebude snadné ji vyhnat z hlavy.
Album pak uzavírá depresivní kousek „The Foreboding Sense Of Impending Happiness“, který má pro mě až skoro děsivě temnou atmosféru a vyjímal by se na soundtracku k filmu s hororovou a erotickou tématikou. Je to zase trochu z jiného soudku, ale stejně vás nenechá odtrhnout uši.
Kapitola sama pro sebe jsou texty. Není pochyb, že Valo je básník a že se slovem pracovat umí. Některé obrazy jsou skutečně fascinující, konkrétně mě zaujal refrén skladby „Acoustic Funeral“, kde se zpívá „we're dancing with tags on our toes“ ( „tančíme s cedulkami na palcích u nohou“). Z tohoto verše mi v kontextu celé skladby běhá mráz po zádech.
Když se zaposloucháte nebo začtete do textů (nejen) na „Screamworks“, zjistíte, že Valo dokáže neuvěřitelným způsobem probudit fantazii a přimět člověka přemýšlet a hledat vlastní interpretaci obrazů a spojitost mezi nimi. A pokud ne to, tak vás aspoň přinutí uvažovat, jestli je autor masochista, schizofrenik, nebo nekrofil. Nechybí samozřejmě typické valoviny jako tři šestky, nebe, peklo, smrt, Bible, Baudelaire a sex, kterými Mistr obohacuje texty HIM odnepaměti.
Co by se dalo albu vytknout, je americký producent, pod jehož taktovkou se lehce ztrácí typicky finský zvuk kapely, a jakási její celková orientace na zámoří. Jistě jim všichni přejeme úspěch v zemi strýčka Sama, ale nemělo by to být na úkor zvuku, který kapelu proslavil.
Bonusová edice Screamworks pak obsahuje ještě druhé CD nazvané „Baudelaire In Braille“, které obsahuje akustické nahrávky skladeb z alba. Musím říct, že jak jsem se na tuhle desku těšila, z jejího poslechu jsem byla tak nějak na rozpacích. Písničky snad nezní špatně, ale tak nějak nemastně neslaně, že mě začaly nudit nebezpečně brzo. Z letargie mě jen čas od času vytáhly zvuky podobné vytí, když to Mistrovi v některých místech ujelo. Některé jeho úlety jsou opravdu brilantní. Nepochybuji ovšem o tom, že fajnšmekři si přijdou na své, já přece jen zůstanu u původního alba.
Kdybych měla nějak shrnout svoje pocity ze „Screamworks“, pak bych asi řekla, že mi připomíná to, proč jsem HIM před lety propadla. Valův podmanivý hlas, chytlavé a nápadité melodie, naléhavá atmosféra, která vás vtáhne do hudby, její energie nebo napůl geniální, napůl šílené texty. Trocha inteligentní konzumní hudby udělá člověku vždycky dobře.
P.S.: Valo, co je na straně 43?
|
