Po nekonečných tahanicích s hlavounem MANOWAR, Joeym DeMaiem a jeho firmou Magic Circle Music se Turilliovci konečně ocitli na právnické svobodě a pod hlavičkou nikoho menšího než Nuclear Blast byli schopni vydat dlouho avizované nové album. Jeho náplň byla hotova už v roce 2008, nicméně z výše uvedného důvodu může spatřit světlo světa až nyní. A jako každá neprohraná bitva i tato měla zocelující účinek. Tedy alespoň pokud se hudebního obsahu týká, neboť album „The Frozen Tears Of Angels“ je zdaleka nejpovedenějším počinem trilogie „The Dark Secret Saga“, kterou zároveň zakončuje.
Co si budeme povídat, úžasné symfonické pecky, jakými byla první dvě alba RHAPSODY, se zopakovat nikdy nepovedlo, a to ani přes malinko nekalé snahy vyvolat úspěch minulosti formou druhého dílu „Symphony Of Enchanted Lands“. Pro mě osobně skončilo opravdu zajímavé období této kapely s parádní deskou „Power Of The Dragonflame“. Pak se něco stalo a ústřední skladatelský tandem Turilli/Staropoli už nebyl schopen nahodit stejně napnutý vlasec plný lákavé melodické nálože. První dvě desky zmíněné ságy působily přes její zamýšlenou spektakulárnost nevýrazně až nudně. Rychlé rytmy byly v podstatě eliminovány a s podstatným úbytkem tvůrčí invence bylo kouzlo najednou pryč a zpět ho nedokázal přičarovat ani Saruman Christopher Lee, který na deskách spolupracoval. Až do teď...
Tento herecký gentleman svým sugestivním hlasem otevírá i poslední díl trilogie a už úvodní dvouminutové intro dá tušit, že tentokrát budou skladatelské otáčky (na tvorbě se podílel i Fabio Lione) pracovat na hodně vyšší výkon. Opět ale nečekejme bůhvíjakou okázalost a bombastičnost, i přes výrazné symfonické aranžmá vyznívá deska velmi nenuceným až skromným dojmem. Několikrát mně při poslechu napadlo slovo „křehkost“ (až na majestátně výbušnou a impozantní skladbu „Reign Of Terror“). Kromě standardně nádherného a něžného projevu Fabia na tom má podíl i umírněná produkce, která se nikam necpe a nechává na všech hudebních složkách, aby se projevily svojí přirozenou, elementární silou. Na druhou stranu, pokud si řádně ohulíte svůj přehrávací aparát, velkolepého zážitku se dočkáte tak jako tak.
I díky zdánlivému poklidu nahrávky se vám může stát (stejně jako mně), že vás na prvních pár poslechů nic moc na lopatky nepoloží. V tomto případě je to ale jako s kvalitním vínem. Na první ochutnání takové všelijaké, až s dalšími doušky se naplno uvolní jeho povahová struktura a drahocenné vlastnosti. A že bude co objevovat, na to vemte jed.
Především se částečně vrátil melodický feeling prvních počinů, a to včetně rychlosti. Ano, RHAPSODY už se zase nebojí speed metalu a klidně mě nařkněte z předpojatosti, ale jejich hudbě to prostě jedině prospívá! Vynikajicím příkladem, který spojuje všechny klady alba, je titulní song. Ten si dejte jako ochutnávku (třeba v odkazu pod recenzí) a hned budete mít jasno. RHAPSODY jsou zkrátka zpět, samozřejmě nikoli ve formě svých raných let, nicméně ve formě navýsost důstojné a svěží!
|
