Stejně je ten hudební svět podivná planeta. Proč se ustavičně uctívají hudební ikony, které víc než z momentální formy žijí z historie a překvapivě silní nováčci zůstávají jen lahůdkou pro fajnšmekry? Když řeknu, že míříme do Belgie za kapelou coRPus a jejich debutovým, dva roky starým albem „The Rise“, díky úvodnímu oslímu můstku je vám doufám jasné, o které ze zmíněných kategorií bude dneska řeč.
Frontální útok na emoce. Jinak se „The Rise“ nedá nazvat. No, vlastně, aby ta charakteristika byla úplná, měl bych dodat, že jde o velice podařený útok na emoce. CoRPus při svém prvním kroku na hudební scéně projevili notnou dávku odvahy a zakousli se do pořádného krajíce. Kombinace (velice přístupného) progresivního metalu a koncepčního příběhu na ploše sedmdesáti minut může svádět k myšlence, že takováhle porce si vyžaduje sakra ostřílené matadory. Naštěstí předsudky či zaběhlá pravidla občas neplatí.
Na první ucho se zdá, že dominantním nástrojem nahrávky jsou klávesy. Jejich bohatost je ohromující a především jejich zásluhou zní album chvílemi až majestátně. Ovšem až v kombinaci s řezavými riffy a razantními bicími, které táhnou muziku coRPus směrem k heavíku a zvláštně zabarveným vokálem Benno van Kaulena (v mezičase zůstal již jen u kytary a u mikrofonu jej nahradil pěvec Mehdi) vylézá na svět přitažlivá podoba výrazně melodického progresu. Díky častému střídání temp a nálad udržují coRPus napětí, díky výborným nápadům dokáží (a to prosím po téměř celou dobu) udržet pozornost.
U koncepčního alba je nezbytné, aby muzika šla ruku v ruce i s příběhovou složkou. CoRPus sáhli po v podstatě banálním námětu. Ona (Sophie) si chce dát na chvíli pauzu a On (Martin) to nesnáší úplně lehce… Martinovy pocity a prožitky jsou tím, co coRPus zpracovávají a rozvíjejí. Z tohoto námětu pochopitelně vyplývá určitá melancholie, rozervanost, napětí i naděje. A přesně to z „The Rise“ dýchá. A navíc, což u koncepčního alba může být zrádné, i jednotlivé songy mají hitové ambice („Sophie´s World“, „The Fatekeeper“, „Stop Haunting Me“ či „My Gift“ s výletem do zdivočelého blackově uskřípaného vokálu jsou toho nejlepším důkazem) a obstojí jako samostatné pecky. I z toho důvodu netřeba poukazovat na nejlepší okamžiky. CoRPus dokážou zaujmout nejen v rámci celku i v drobných detailech, vemte si třeba živou rozvernost bicích ve „Where I Was“, či famózní vokální zářez v „Sophie´s World“.
Jedno z těch alb, u kterých pochopíte frázi, že psát o muzice je jako tančit o architektuře. Svět coRPus je nesmírně barevný, atmosférický a obsažný. Vstřebat „The Rise“ se všemi jeho zákoutími se napoprvé prostě nedá. A netroufám si odhadovat, kolik poslechů bude potřeba na odhalení a prozkoumání a hlavně vychutnání všech nápadů, kterými coRPus svojí desku napěchovali. Ale ono to vůbec neva. Ten vzrušující pocit z emočně bohatého (a přitom hudebně i technicky precizního) světa se dostavuje už při nasátí jejich pouhého zlomku.
|
