Prvá vec, ktorá mi v piatok trinásteho (!) stála za pohľad, boli Fíni CALLISTO. Miesto ich zaradenia do súpisky bolo pre mňa sklamaním, pretože tak komorná hudba sa jednoducho na čas obeda nehodí, večer bol ale zrejme dlho dopredu rezervovaný pre väčšie a známejšie mená. Severania stihli za polhodinku odohrať všeho všudy štyri songy, tri z novinky a z predchádzajúceho albumu padla „Wormwood“. Spevák nie je zrovna veľký tlčhuba, to ešte viem pochopiť, že ale dokázal aj celé minúty stáť meravo na mieste otočený chrbtom k ľuďom, to už nie. Každopádne pokiaľ ste to neriešili, vychutnali ste si ako čistý, tak aj expresívnejší vokálny prejav, vystúpenie bolo perfektne vygradované v záverečnej „Providence“ s rozsiahlymi drone pasážami a polhodinka v ich spoločnosti ubehla veľmi prijemne a možno až príliš rýchlo.

Druhý den jsem dorazil až na mnou velice očkávané DEVOURMENT. Lepší vystoupení jsem si ani nemohl přát. V kotli to vřelo, kluci americký do lidí prali jednu špinavou pecku za druhou. Jejich pojetí brutal death metalu lahodí mému uchu a jak jsem se přesvědčil, nejen mému. Po koncertu (jehož část baskytarista Chris Andrews odehrál v koňské masce) rapidně vzrostl počet rozprodaného merchandise skupiny. Jejich logo bylo vidět všude, kam se člověk podíval. A rozhodně bylo jedním z nejčastějších, které se na festivalu objevovaly.

Amíci KYLESA boli tak trochu festivalovou zvláštnosťou – predstavili sa s dvoma bubeníkmi. Minuloročná „Static Tensions“ ma mixom hardcoreu a sludgeu zaujala, a tak som sa pri nich rád pristavil, vediac, že chybu rozhodne neurobím. Za pravdu mi dala solídne zahraná viac ako polhodina zahŕňajúca najmä skladby zo spomínaného albumu vrátane mojej obľúbenej „Unknown Awareness“. Snáď najviac potešila sólo gitara čitateľne vytiahnutá nad ostatné dianie, frontmanka Laura Pleasants v skvelej vokálnej forme a perfektná synchronizácia oboch pánov s paličkami. Jedna z vecí, vďaka ktorej návštevu Brutalu neľutujem.

KALMAH nepatří k mnou preferovaným skupinám. Nikdy mi jejich hudba nic moc neříkala a přesto mě jejich set příjemně naladil. Velký podíl na tom měl určitě i vokalista Pekka Kokko který byl očividně ve svém živlu a velice dobré náladě. Bavil celé publikum popisováním toho, kam si po příjezdu umístí fotku z BA na facebooku a prohlášeními tipu "You know, my friends, how to play ice hockey. Ok. But we know, how to play heavy metal." Na japonské avantgardní SIGH jsem nebyl ani tak natěšený, jako spíš zvědavý. A předvedli opravdu zajímavé vystoupení. Plivání ohně jim moc nešlo, ovšem hráli perfektně, netradičně a, co si budeme povídat, díky zpěvačce se bylo i na co pěkného dívat.

Ďalšia neplánovaná prestavba programu spôsobila, že s MNEMIC si pozíciu prehodili Mexikáni ILL NINO. Tí ukázali, že zatracovaný nu-metal sa hrá všade rovnako, čo však nevadilo publiku, ktoré bolo naozaj početné a koniec koncov ani mne, i keď som nemal nutkanie zísť kvôli nim dole z tribúny. Zaujal výborný pohyb kapely po pódiu okolo speváka Cristiana, ktorý toho vrátane nespočetných motherfuckerov stihol naozaj dosť.

Původně jsem vůbec neměla v úmyslu show SYBREED navštívit z důvodu moc brzkého umístění v programu, ale když byli přesunuti na vhodnější dobu a já se vyskytovala zrovna u pódia, rozhodla jsem se vystoupení shlédnout. Dostala jsem spoustu doporučení, že by se mi mohli líbit a zklamaná jsem rozhodně nebyla. Naprosto skvělý výkon a Švýcaři mě směsicí moderního metalu s industrialními prvky naprosto strhli.

Avizovaní MNEMIC napokon spustili svoj „modern metal“ (nech už tým myslia čokoľvek) o dve hodinky neskôr. V podstate šlo o nie príliš dobre zahraný, no pre mnohých zrejme atraktívny mix niekoľkých žánrov od industrialu až po metalcore, ktorý však mierne doplatil na pošramotený zvuk a kapela samotná mi taktiež neprišla, že by si to práve užívala. Spev falošný až beda a súhru muzikantov aby človek rovnako pohľadal. Na chlieb si snáď zarobili, dojem však u mňa Dáni nezanechali a pri ich odchode nebolo prečo sa vzrušovať i keď kotol pod pódiom bol zrejme iného názoru. Každému, čo jeho jest...

Večer jsem dorazil až na DEVINA TOWSENDA. Nic nemohlo zkazit jeho vystoupení, ani přívalový déšť, který se během intra spustil. Ještě umocňoval atmosféru jeho prezence a trval jen necelé tři písničky. Nejvíc kusů bylo vybráno z posledního alba "Addicted", ale i na předchozí "Kí" se našlo místo. Jedna velká lahůdka.
S kolegom absolútny súhlas, Devina som stihol asi až od tretiny, to čo na pódiu predvádzal, ma však dostávalo do kolien a nezmohol som sa na viac, ako len neveriacky čumieť v nemom úžase s ústami dokorán a zúrivo aplaudovať po každom jednom songu. Nemám veľký prehľad o jeho tvorbe, snáď ale aj preto každá jedna skladba mala na moju osobu znásobujúci účinok. Celá hodinka úžasne gradovala, z reproduktorov sa valila jedna neuveriteľná melódia za druhou a Devinova komunikácia s publikom bola nadštandartná. To všetko klincoval krištáľovo čistý zvuk. Bláznivý Kanaďan mi privodil hotovú duševnú katarziu – jeho magický set hodnotím ako najlepšie vystúpenie tohtoročného Brutal Assaultu. „Can you feel it?“, spýtalo sa to holohlavé zjavenie v priliehavom saku niekoľkokrát. Áno, Devin, buď si istý, že v každom chĺpku môjho tela!

Absolútnym protipólom k tomuto pamätnému čerstvému zážitku, boli legendárni CANNIBAL CORPSE. Netvrdím, že Kanibali svoju úlohu nesplnili, naopak – živelnosť, energia, drtivé hlboké riffy, zúrivosť a prítomnosť najznámejších „hitov“ v čele s kultovou „Hammer Smashed Face“ – v tomto smere niet čo vytknúť. Tomu, kto rád spolu s nimi rozhadzuje vnútornosti po okolí, určite šmakovalo. Klobúk dole pred zbesilým headbangom inak obstojne chrochtajúceho Corpsegrindera – mal som vážne obavy, že sa jeho hlava onedlho môže ocitnúť až kdesi pred zvukárom; zo všetkých účinkujúcich, ktorých sa mi podarilo zhliadnuť, je v tomto frontman amerických absolútna jednotka. Kolem a kolem, bola to však jedna hodinová monotónna death metalová tlaková vlna, ktorá skalných síce privádzala do vytrženia, ja som sa na druhú stranu aspoň mohol dôkladne pošpárať v nose, takže príjemné bolo spojené s užitočným, len si fakt nie som istý, či ešte niekedy potrebujem toto druhý raz vidieť, nehovoriac o tom, že v ten večer som mal umeleckejšie ambície. Prvý raz sa mal totiž v Čechách zastaviť cisár Vegard Sverre Tveitan.

Po nich příchozí IHSAHN navázal na Devinovu genialitu na tomtéž pódiu. Podle mě byla ze strany pořadatele jedna veliká chyba dát tyto dva umělce za sebe oddělené jen deathmetalovou smrští CANNIBALŮ. Ale co už. O úvod se postarala hudba z nejnovější nahrávky "After", došlo i na obě předchozí cdčka. Na velice známou "Invocation", na singlového "Scaraba" i třeba na takovou "Unhealer". O Åkerfeldtovy party se zde postaral klávesák Einar Solberg. Výborný zážitek pro každého prog-maniaka, Ihsahnofila či Emperomilce. :) Závěrem dne pro mě byli grindoví klasici NAPALM DEATH. Kteří už snad ani zklamat nemohou. Na Markovi bylo v každém jeho pohybu vidět jak ohromně ho to, co dělá, baví. Své nadšení bez ohledů na pozdní hodiny přenášel v obrovských dávkách na publikum, které mu nadšení oplácelo svými bouřlivými reakcemi.

Článek vznikl díky vydatné spolupráci Martina, Moonroota a Veroniky

www.brutalassault.cz

foto: ilustračné