Od vydání prvního alba „Eden Fire“ v roce 2005 se změnilo opravdu hodně. Nejen sestava kapely, ale hlavně a především label. Je to pravděpodobně a dost možná díky Nuclear Blastu, že kapela téměř s každým albem obléká nový kabát. Když si po melodeathovém „rajském ohni“ inspirovaném převážně tvorbou kolegů z In Flames, label usmyslel, že chtějí kapelu posunout víc do mainstreamu, hodil se jim čistý vokál Rolanda Johanssona, možná aby Soníci trochu připomínali Scar Symmetry, možná pro to, aby se v jejich muzice objevil jakýsi lehce americký nádech. A tento západní sound se právě ještě víc projevuje ve čtvrtém řadovém albu "We Rule The Night".
A podepisuje se na tom právě a převážně i změna vokalisty. Angličan Nathan J. Biggs se nepyšní zrovna nejoriginálnější barvou hlasu, zní poněkud plitce a nezajímavě. Přesto ale na Nathanovi neleží břímě viny změny stylu. Skladatelské mozky bratří Sjunnessonů v kapele přeci stále zůstávají. Ale kam se poděla ta originalita a typický zvuk kytar, nebo bicích? To se projevilo snad jedině v songu „Rebellion In Nightmareland“, který Sonic Syndicate natočili během loňského podzimu, jakožto ukázku Nathanova hlasu a z nějakého nepochopitelného důvodu ho na desku nakonec nikdo nezařadil.
"We Rule The Night" má šanci zaujmout širší veřejnost, ale u původních fanoušků Sonic Syndicate pravděpodobně neobstojí. Ani já sama se pořádně nemůžu rozhodnout, jestli do recenze napsat, že vůči předchozím deskám je tohle pořádný propadák, nebo říct, že ve škatulce, do které se právě s novým počinem zařadili (něco jako popmetal ala Avanged Sevenfold?) zapadají do bahna průměrnosti sem tam s nějakým tím chytlavějším songem. Což je jediný rozdíl mezi nimi a Avanged Sevenfold. "We Rule The Night" mě baví víceméně celé, u AS obvykle umírám nudou, až na světlé výjimky.
Soníkům sice nemůžu upřít kvalitu zvuku, ale postrádám ty jejich oblíbené kytarové riffy, které vyloženě nutily člověka se točit, tak jako to dělává na pódiu kytarista Roger, nebo mi chybí pořádný nášlap v bicích, na který bubeník John v každém případě má, jak nám už dřív ukázal. Na tomhle albu by si klidně mohl odmontovat jeden kopák a nikdo by si toho ani nevšiml. Album samo o sobě není vyloženě nudné, najdou se na něm zábavné momenty, jako třeba „disco“ song „Turn It Up“. Vlastně to je taková jediná vlnka v těch jednotvárných stojatých vodách. Album tak trochu splývá a na první poslech se v něm těžko orientovat. Když to ale zkusíte, možná si najdete nějaké svoje favority, třeba celkem chytlavý singl „Revolution, Baby“, nebo pomalý sladkobolný ploužáček „My Own Life“. První singlovka „Burn This City“, kterou tolik fanoušků „starých Soníků“ tak zatracovalo, pak paradoxně zní nejvíc jako jejich předešlá tvorba.
Čímž ale nechci říct, že se mi album vyloženě nelíbí. Asi nebude nikdy patřit k mým top, ale svoje jsem si v něm našla. A to ale asi především pro to, že jsem hodně benevolentní a nevybíravý posluchač, že mám ráda pop, disco, rock i metal a že mi kombinace stylů vyhovuje. Takovým true metalistům, či zarytým fanouškům „Only Inhuman“ a „Love And Other Disasters“ pak tohle album doporučit nemůžu. Ale pokud máte rádi Limp Bizkit, Nickleback, Avanged Sevenfold nebo třeba Dead By April, zkuste to. A pokud máte přeci jen radši tu typičtější vizáž Soníků, zkuste radši Solution .45.
|
