Novinku této belgické kapely jsem začal poslouchat v naprosto klidném rozpoložení, tedy takovém, ve kterém mě zanechaly dojmy z poslechu předchodzího alba „Metallic Tragedy“. Pár slušných skladeb, líbivé vyhrávky, ale z celkového pohledu nic, k čemu bych se chtěl pravidelně vracet. Jenže první poslech nové desky „Symphony Of War“ moji pozornost napřímil jako krk kočky, která právě zaslechla myší ševelení. A každé další sjetí tento nečekaný úžas ještě prohloubilo. Album „Symphony Of War“ mě totiž svoji hudební namakaností podrazilo nohy a posadilo rovnou na prdel! Tedy přesněji řečeno, jedna jeho polovina, ale pěkně popořadě...
„Symphony Of War“ je totiž rozdělena do dvou částí (včetně kompaktních disků), přičemž se závěrečná stopáž zastavila na úctyhodných dvaaosmdesáti minutách. Struktura každé části přitom dýchá svým vlastním a hodně odlišným životem. První je epický, výsostně melodický a neoklasickými trylky nabobtnalý power/speed metal. Druhý disk obsahuje podstatně temnější nálož, nazvanou „Metallic Tragedy – Chapter 2: The Holy Pentalogy“. Lepší pojmenování celé desky by tedy bylo „Symphony AND War“, jelikož první část nemá ve své lehkosti s válečnou vřavou nic společného (i když o to zřejmě bylo usilováno), stejně jako nemá atmosféricky pekelný obsah (dokonce s blackovými prvky) druhého disku nic společného se vzletnou symfonií. Obě části jsou kvalitní, mně jsou ale z podstaty bližší symfo/melodické partie, proto budu svoji pozornost věnovat především jim.
Zásadní změna proběhla na vokální pozici, když lehce zastřený chrapot Maxe Leclerqua nahradil profláklý Olaf Hayer. A těžko říct, zda to byla výhra. Jakkoli mám tohoto pěvce rád a ve tvorbě MAGIC KINGDOM mi sedí víc než Max, začíná být díky učinkování v x-kapelách malinko oposlouchaný. Celou záležitost navíc umocňuje fakt, že zejména refrény desky „Symphony Of War“ velice připomínají tvorbu raných RHAPSODY, ještě více pak první dvě Turilliovic sólovky (na kterých pěl rovněž Olaf) a zážitky tak začínají poněkud splývat. Tentokrát to ale ještě prošlo, zejména díky opravdu povednému hudebnímu obsahu, který fanda melodického power metalu zblajzne jako škvarek a na řešení podružných banalit, jako je přesycení Olafovým volátkem, mu nezbyde čas ani nálada.
A že to je jízda od začátku do konce celé první části, na to můžete vzít jed (i s Maryšou k tomu) a ten, kdo je alergický na haló efekty všeho druhu, ať vezme honem rychle nohy na ramena. Melodické refrény, vyhrávky, sóla, vše navíc zabaleno do epicky monstrózního trojobalu (symfonie, aranže, zvuk). Co mě ovšem potěšilo nejvíc, jsou ta nejkrásněji klenutá neoklasická sóla, která frontman Dushan Petrossi pumpuje úplně všude a nic přitom nehledí na jejich klišovitost. Neobvykle časté vkomponování těchto partů připomíná vychytané kompozice Dánů WUTHERING HEIGHTS, kteří se archaické okázalosti rovněž neštítí a všichni jim to žerou se vším všudy, protože to v jejich podání nepůsobí prvoplánově, ale naopak navýsost osobitě. Petrossi na to jde podobně lišácky, ačkoli celkové vyznění jeho kapely (zejména díky podobnosti s RHAPSODY) působí o poznání méně originálně. Žrádlo je to ovšem i přesto luxusní!
Druhá část obsahuje jednu jedinou skladbu rozdělenou do pěti hudebních fragmentů. Nálada se významně přidusí a na své si tak přijdou právě ti, kterým příliš nevoněla nakynutá vzletnost prvního disku. Každý, kdo má uši na svém místě, by měl být ovšem schopen uznat, že nová deska belgické party je komplexně navýsost podařený kousek, pro leckoho možná aspirující na jednu z nejlepších desek roku. A že je sezóna 2010 kromobvykle vydařená, o tom snad nepochybuje už vůbec nikdo!
|
