Často slýchávám výtky na adresu našeho zinu, že prý se až příliš zaměřujeme na kapely melodického ražení, konkrétně ty power a speed metalové. Musím uznat, že je to pravda, ovšem pouze částečně. Na našich stránkách např. nenalezneme recenze prvních čtyř desek SONATY ARCTICY. A protože se nic nemá dělat polovičatě, tím míň, když se někomu něco vytýká, honem spěcháme tento nedostatek napravit, aby ti, kteří naříkají na naši melodickou vyhraněnost, měli další pádnou záminku ke svým argumentům. No a vám, kterým to nevadí, nebo si dokonce tento stav chválíte, nabízíme průřez ranými alby finské kapely (každý čtvrtek jedno), které patří k tomu nejparádnějšímu, co může melodický (power) speed metal nabídnout.
Aby nedošlo k častému pletení pojmů, mluvíme-li o speed metalu, máme na mysli jeho moderní "symfo tvář", jejíž charakteristické rysy začala vyřezávat deska „Episode“ od STRATOVARIUS. Silné ovlivnění Tolkkiho kompozičním umem ostatně přiznává i lídr, zpěvák a skladatel SONATY ARCTICY, charismatický sympaťák Tony Kakko. Debutová deska tak přináší nadupanou porci speed metalové krmě, neustále nadnášenou všudypřítomnými klávesovými motivy. Vše je poplatné mladistvému zápalu, jenž sugestivním energičnem umě maskuje jalovost tvůrčích postupů, které se k budoucí preciznosti teprve pomalu a nesměle batolí. Ale postupně...
Vše se počalo odehrávat roku 1996 ve finském městečku Kemi, kde jedenadvacetiletý Tony s několika kamarády založil hard rockovou kapelu TRICKY BEANS. Nás ale mnohem více zajímá rok 1999, kdy se hudební rozpolcenost přetavila do jasné power metalové formy, s čímž souvisí i změna názvu (zaplať pánbůh za ní!) na SONATU ARCTICU. V témže roce vydaný singl „Unopened“ už nahrává sestava, která o něco později stvoří i samotný debut. Jmenovitě to je Tony Kakko (zpěv, klávesy), Jani Liimatainen (kytara), Tommy Portimo (bicí) a Janne Kivilahti (baskytara).
Na můj první dojem, který následoval bezprostředně po spuštění (tehdy ještě) kazetové pásky, nikdy nezapomenu. Žádné intro nebo podobné zbytečnosti, SONATA ke svému vstupu do metalové historie potřebovala pouze dva rychlé přechody na bicí a hurá na věc! „It is your new best friend, new eye in your private den“, známe to dobře všichni. Ve vojenské terminologii by to nazvali "útok šokem". Sebevědomý a parádně drzý nástup mladých finských floutků zaúčinkoval okamžitě, a jen málokdo u něj zůstal stát neomámen s husí kůži až na nejzadnější části svého těla (čtěte prdeli).
Úvodní song „Blank File“ profrčí nekompromisní rychlostí od začátku do konce a fanoušci žánru zažili něco, co by se dalo nazvat láskou na první poslech. Tato blesková náklonnost vycházela z bytostné intuice, že se zde děje něco mimořádného a ojedinělého. Podobné instinkty jen málokdy zklamou, nestalo se tak ani tentokrát a album „Ecliptica“ si svůj obsah odehraje, aniž by laťku nastavenou úvodním songem jedinkrát podlezla. Naopak, výškový rekord (i ten hlasový) se bude neustále zvedat a své vrcholy najde hned v několika momentech a písních. Jejich vyjmenováváním nebudu obtěžovat, všichni jsme na tom zhruba stejně a své favority si s menší či větší nostalgií měkkosrdcatě hýčkáme. A ten, kdo si někdy na koncertě SONATY zakřičel např. popěvek “Run away, run away, RUN AWAY!!!“ ví moc dobře, o čem je řeč.
Zmíněná inspirace krajany STRATOVARIUS je odražena v melodické atmosféře desky, když provzdušňuje celý její obsah a není z ní úniku. Pro fanoušky Tima Tolkkiho to znamená velmi příjemný, ale také spíše dovolenkový pobyt, neboť kompoziční struktury mistrových kvalit samozřejmě ještě ani zdaleka není dosaženo. Vše je přímočaré, nekomplikované a urputně atakující první signální melodickou soustavu. I proto je „Ecliptica“ nejschématičtějším počinem SONATY, pročež její sjetí na jeden zátah může zavánět pocity nenápadně, ale o to účinněji se vkrádající nudy.
Pokud debutové album SONATY vsadíme do lineárního kontextu dějin, bude na nás působit jako slibná předzvěst mimořádného talentu Tonyho Kakka (tak jsem se tomu skloňování přece nevyhnul), který na „Ecliptice“ naplno a bez servítek vyjádřil svoji mladistvou náklonnost k melodickému speed metalu. Takovou, od které se bude postupně čím dál více vzdalovat a skladatelsky utíkat k mnohem složitějším kompozičním procesům. I proto je „Ecliptica“ ojedinělým a svého druhu neopakovatelným zážitkem.
|
