První alba SONATY ARCTICY vycházela v době, kdy stahování z internetu ještě zdaleka nepatřilo ke každodennímu folklóru a pravidelné činnosti většiny hudebních konzumentů. I díky tomu se mohla debutová deska „Ecliptica“ stát celkem výnosným počinem, např. v Japonsku se jí prodalo jenom během prvního roku na třicet tisíc výlisků. K tomu úspěšné evropské turné se slavnými krajany STRATOVARIUS a Tony nemohl mít nejmenší pochyby o tom, že se jeho kompoziční smýšlení ubírá velmi správným směrem. Druhé album „Silence“ je tedy potvrzením žánrové urputnosti, se kterou přišel debut „Ecliptica“, a pokud na něm jsou nějaké změny, pak jedině k lepšímu (tedy až na příšerný obal).
Tak předně zvuk je daleko halasnější, jakoby vystříhaný nesmělé opatrnosti, která byla znatelná na „Ecliptice“. Tony se na evropských pódiích slušně rozezpíval, a tak i jeho tenor doznává větší jistoty, stejně jako kvality. Tento pozitivní trend se potvrzuje i v kompoziční tvorbě, která je ještě více vypiplanější a oproti debutu mnohem méně schématická. Pro spídomily pak deska „Silence“, stejně jako následné dva počiny, znamenala (a dosud znamená) největší možnou orgastickou rozkoš. Nic stylově průzračnějšího totiž na tehdejší scéně k nalezení nebylo (a víceméně stále není).
Speed metalové skladby jdou evidentě na ucho japonskému publiku, když ve své ortodoxní a jen minimálně zpomalující rytmice nemají na evropské scéně obdoby. Změny tempa většinou načrtávají pouze klávesové symfonie a především Tonyho vokální fráze, k jejichž vymýšlení dostal dar od samotného pánaboha a je opravdu neuvěřitelné, kolik melodicky zpěvné nádhery dokáže vyloudit z víceméně stále stejného, sinusoidně houpavého, a zároveň ultrarychlého rytmického podkladu. Přímočarost spídových songů úmyslně balancuje na samotném hrotu žánrových možností (pak už by to byl asi grindcore), a je proto abnormálně nutné udržet posluchačovu pozornost neustálým dosypáváním melodického koření. Tonymu se to obdivuhodně daří, a pokud se někdy přece jenom začnou vkrádat pocity oné schématičnosti, vždy jsou rychle ubity refrénem skladby, pro jejichž pozitivní chytlavost by Tony zasloužil Nobelovu cenu za přínos světovému míru.
Platí to stejnou měrou pro všechny rychlovky na desce, počínaje úvodním nášlehem „Weballergy“ (který plynule navazuje na parádně vygradované intro „...Of Silence“), a konče jedenácti a půl minutovým eposem „The Power Of One“, v němž se sice spídový čardáš neroztáčí po celou dobu stopáže, ale stane-li se tomu tak, je to rozkoš málem k nevydržení. Do této sestavy je třeba započítat i skladbu „Respect The Wilderness“, která je na původní verzi desky (remastery „Silence“ a „Eclipticy“ vyšly v roce 2008) označována jako japonský bonus, ale moc dobře ji známe i my ostatní.
Musím přiznat, že jak mě baví a strhávají rychlé věci z Tonyho tvůrčí kolbenky, tak ze střednětempých, až baladických skladeb příliš urvaný nejsem. V žádném případě nechci spekulovat o jejich povedenosti, ale na moje gusto je v nich až příliš severské melancholie. Právě takové, kvůli které tam většina lidí chlastá a páchá sebevraždy. Pomalé tóny mají na "Silence" až příliš depresivní stíny, a pro mé sluncechtivé gusto nejsou to pravé ořechové. Je ale nutné uznat, že jako takové tvoří ideální protipól k speed metalovým „haló“ songům, a celkový kontext dotvářejí téměř s jin a jangovskou dokonalostí.
V předešlých odstavcích jsem nechtěl zdržovat záležitostmi, jako jsou personální změny v sestavě. Tak snad jen na závěr pro statistické upřesnění, na „Silence“ rozpohyboval klávesové tyčinky Mikko Harkin, jelikož se Tony chtěl naplno věnovat zpěvu. Na desce už nehraje basák z „Eclipticy“, Janne Kivilahti, jehož místo zaujal navrátilec z počátků formování SONATY, Marko Paasikoski. Ano, všichni odvedli skvělou práci (nezapomeňme na hostujícího Timo Kotipelta), ten největší kredit musí ale bez jakýchkoli pochyb připadnout Tonymu, který to zase celé vymyslel, zkomponoval, otextoval a dokonce nafotil i některé věci v bookletu. Tento sympatický Fin toho zkrátka pro speed metal udělal tolik, jako Albert Einstein pro vědecký svět nebo nebo Paula Wild pro pornografický průmysl. Amen.
|
