V pozadí přípravy čtvrtého alba SONATY ARCTICY stálo několik zásadních událostí. Kapele např. skončil kontrakt s vydavatelskou firmou Spinefarm, a protože Tonyho sebranka stoupala strmě vzhůru, vzal si ji pod otěže label Nuclear Blast, tedy managerský gigant v oboru. Za klávesy si po nesmělém oťukávání na předešlé desce definitivně stoupnul Henrik Klingenberg, což konečně umožnilo Tonymu plnou koncentraci na své vokální linky a partie. No a v neposlední řadě se lídr SONATY stal čerstvým otcem. Jak se všechny tyto okolnosti (samozřejmě společně s várkou obvyklých faktorů) podepsaly na díle „Reckoning Night“?
Stejně jako na "Silence" se nepovedl obal, čehož jako by si kapela byla sama vědoma, a tak pro majitele originálních CD nabízí druhou verzi coveru. Stačí si jen v půlce přehnout booklet a hned je na světě o poznání zajímavější obrázková varianta. To jsou ale jen takové srandy, nejdůležitější je samozřejmě hudba samotná. A ta se stále nese v duchu předešlých počinů, což znamená strhující speed metalové palby versus střednětempé, až zcela rozvolněné skladby a tóny. V jistém smyslu by se ale album „Reckoning Night“ dalo nazvat jako „přechodové“, neboť jsou na něm patrné složitější skladatelské postupy a rozmanitější atmosférické vlivy. Přesně takové, které se plně rozvinou o tři roky později na desce „Unia“.
Proti ní to jsou ovšem pouhé náznaky, a tak stále není důvod, aby konzervativní fanoušci žánru bušili na poplach. Naopak, ti můžou být nekonečně šťastní hned při otvíráku „Misplaced“, který startuje tou nejorgastičtější speed metalovou melodií. Tento úvod ještě více vynikne na DVD „For The Sake Of Revenge“, které SONATA natočila o dva roky později v Tokiu, a jenž startuje právě skladbou „Misplaced“. Moment, kdy Tony při jejím rozjezdu vlítne na pódium, spustí doprovodný popěvek a začne rukou dirigovat japonské publikum, je pro mě doslova kultovní a nikdy se neobejde bez projevů husí kůže či mrazení v zádech. Pokud bych měl uvést nejreprezentativnější úvod speed metalového koncertu, byl by to tento a žádný jiný.
Neméně atraktivním zážitkem jsou i další zástupci světelně rychlé rytmiky, jmenovitě „Ain't Your Fairytale“, „Wildfire“ (s parádně nasekanou riffovou mezihrou) a pozor, patří sem i první dílo, nepocházející z Tonyho mozkovny, konkrétně Liimatainenova akvizice „My Selene“. Na té je skutečně znát lehce jiný skladatelský přístup a pro schéma desky (ale i celé Tonyho tvroby) představuje vhodné oživení. Kytarista Jani svoji speed metalovou skladbu podložil melancholickou zeminou, z níž vyrůstají zvláštně tesklivé kytarové i vokální linky. S tím souvisejí i pocity zdánlivého odosobnění, které ale posluchače šalamounsky obelstí a nakonec ho vtáhnou ještě hlouběji do hudebního děje skladby. Alespoň na mě tento účinek působí naplno a „My Selene“ je mým nejoblíbenějším songem desky.
Kompoziční vrcholy je ale nutné hledat jinde. Vedle mnohovrstevnaté „Wildfire“ jím patrně bude nejdelší kousek, skoro devítiminutová skladba „White Pearl, Black Oceans...“, která je dobrodružnou plavbou po rozbouřených vlnách nespoutané rytmiky a nekonečně rozverné skladatelské vášně, jež by svojí sugescí dokázala strhnout i boha všech moří Poseidóna. Kapela samotná pak za svůj pomyslný vrchol pravděpodobně považuje píseň „Don't Say a Word“, neboť její název nesl singl, následné EP i klip. Mě ovšem tato skladba (stejně jako zbývající „Blinded No More“ či valčíkovým tempem vedená „Shamandalie“) nikdy dvakrát ze židle nezvedala.
Čtvrtý počin SONATY ukončuje jednu etapu této kapely. Až vyjde kotouč „Unia“, bude všechno jinak. Tony se definitivně převtělí do tvůrce, jenž své výtvory zatíží složitou kompoziční variabilitou, se kterou na předešlých albech pouze nezávazně koketoval. Vznikne tak novodobá tvář kapely, jejíž charakterové rysy se mnoha fanouškům nebudou vůbec zamlouvat, kdežto náročněji stavěné posluchačstvo si bude mlsně libovat. Ať už patříme do těchto názorově vyhraněných skupin, nebo si rádi poplaveme v obou uměleckých proudech, jedno je jisté. Tony udělal pro rychlo-melodický svět obrovský kus poctivé, ale hlavně líbivé a povedené práce, za kterou by mu každý fanoušek této muziky měl vášnivě líbat obě ruce, a ty zvlášť vděční i (nemyté) nohy. Na druhou stranu je nutné objektivně přiznat, že v dané škatuli (tedy v čistokrevném speed metalu druhé vlny) Tony vystřílel všechny náboje a razantní změna byla více než na místě. Proto jsem přesvědčen, že se na albu „Unia“ vydal tím nejsprávnějším možným směrem.
|
