No jo no, tak nevím, co bych vám k tomu pověděl. Už je to celkem úsměvné, kdyby to zároveň nebylo tak trochu smutné, když Timo Tolkki mění své zázemí jako na běžícím pásu, aby se v jeho hudbě nakonec nezměnil ani jeden jediný tón. Tentokrát k tomu dokonce (zne)užil řadu věhlasných muzikantů, kteří se vyznačovali právě tím, že se od těch nejklišovitějších žánrových postupů vzdalovali a snažili se ve tvorbě svých domovských kapel přicházet s něčím trochu odlišným, než prvoplánově strojeným a sladce líbivým power metalem. Haha, u Tima Tolkkiho se zase vrátili o několik let zpátky a hodnocení této desky je tedy zcela evidentní. Progresivci ať honem pospíchají k jiné kapele, no a konzervativci a ještě lépe příznivci starých dobrých STRATOVARIUS, ti můžou bouchnout hned několik perlivých sektů naráz, neboť v případě vydání desky „In Paradisium“ budou mít rozhodně co slavit!
Ano, přátelé, tato recenze se ponese ve zcela oslavném duchu, neboť její autor se hrdě hlásí ke druhé posluchačské sekci. Pokud se tedy někomu líbilo poslední album „Trinity“ předešlé Timovy akvizice REVOLUTION RENAISSANCE, může se naladit na jeho přímé pokračování, tentokrát ovšem v ještě vybroušenější podobě. Všudypřítomné melodie, hitově i teskně vibrující, se proklenou doslova celým obsahem desky. Jsou to archaické, staré známé postupy, a stejně je to pořád hudební žrádlo toho největšího požitku a naštěstí i té nejvyšší možné kvality.
Těžko říct, do jak vážné míry je možné brát různá prohlášení Tima Tolkkiho, třeba to, že se při komponování tohoto materiálu cítil tak dobře, jako už dvacet let předtím ne. Jisté ovšem je, že z nových skladeb dýchá přehršle pozitivní energie, která je přímo detektivním důkazem skladatelské pohody a radosti. Deska „In Paradisium“ představuje alespoň pro mě splnění všech mokrých snů, které vyvstaly při oznámení tohoto hvězdného projektu. Vlastně má očekávání ještě dalece překonává, trochu jsem se totiž obával možné progresivní cesty, kterou by se Timo, u kterého není nikdy nic jisté, mohl začít ubírat. Ne, nestalo se to a každá z nových skladeb je dynamická, maximálně chytlavá a doslova antinudná.
 Ať už jde o spídoviny, které nepostrádají nádherně vypjaté refrény („Fields Of Avalon“, „Santiago“), úžasná sóla („Forevermore“), či známé, ale stále srdcervoucí baladické mezihry (opět „Santiago“). Nebo pokud se jedná o středně tempé skladby, které mají tak hitově šlapavý šmrnc („Come By The Hills“, „Rhapsody In Black“, „I Walk In Neon“), nebo úžasně hymnický refrén („Pilgrim Road“), že se jejich poslech stává pravou a nefalšovanou radostí.
Samozřejmě nechybí dojemné „pomaláče“, které Tima rovněž zastihují ve vrcholné skladatelské formě („Don't Let me Go“ a především úchvatná balada „Alayna“), stejně jako epicky rozmáchlý kousek se všemi strhujícími atributy, které důvěrně známe ze straťáckého období („In Paradisium“). Jenomže zatímco na (především) novodobějších deskách STRATOVARIUS se vždy našlo pár skladeb, které lehce kazily celkový dojem, na "In Paradisium" takovou nenajdeme ani jednu.
Ano, dámy a pánové, Timo to zase dokázal! S podporou hvězdné muzikantské sestavy, v čele se zpěvákem André Matosem, vytvořil do poslední notičky vypulírované dílo, které se vryje do posluchačské paměti s lehkostí jehly projíždějící feťákovou žilou. Jak už jsem uvedl výše, tato lehkost je podmíněna vkusem. Považujete-li desky „Episode“ a „Visions“ od STRATOVARIUS za své ultimátní srdcovky, budete se při poslechu alba „In Paradisium“ cítit opravdu jako „V Ráji“. A úplně stejně to platí i opačně. Jo, už jsem psal, že to Timo Tolkki zase dokázal...?
|
