Pokud jsem na začátku povídání o Lillian Axe naznačoval, že Lilliány lze snadno zařadit do fronty hudebně (byť v jejich případě jistou výjimečnost spatřuji) i osudově spřízněných kapel, je jasné, že melodické období "temna" se na Blazeově company muselo výrazně podepsat také. Snaha přizpůsobit se požadavkům doby začíná na čtvrté desce, příznačně nazvané ,;Psychoschizophrenia", vystrkovat růžky. Zároveň však je třeba uznat, že s ohledem na tvorbu, kterou Lillian Axe prezentují v současnosti, začali v sobě blazeovci zjevně objevovat svojí druhou přirozenost.
Výraznou emocí, na kterou Lillian Axe vsadili tentokrát, je nespokojená zamračenost. Hrubší zvuk, důkladně snížená koncetrace hitovosti (a rozhodně bych to nesváděl na novice s paličkami Tommyho Scotta) a kompromis mezi jemným závanem grunge a zachováním chytlavé melodiky, při kterém se kluci (a především Steve Blaze jako výhradní autor) sami sobě sice nezpronevěřili. Ale lehkost, se kterou Lillian Axe prodivočili první tři kousky své diskografie, je někdy až okatě potlačovaná.
Poprvé v kariéře neudrželi Lillian Axe své největší hity v jednom stádečku (byť moc nechybělo). A je logické, že pokud krapet hořekuju nad novou tváří kapely, budu ty největší pecky hledat v bezostyšných vzpomínkách na minulost. Z tohoto pohledu na celé čáře vítězí dramaticky syrová, nenápadně vláčná a přitom velice naléhavá melodie „Stop The Hate“ – už samotný námět písně vkládá do Ronova hrdla i Stevovy kytary nálož ekrazitu a oba hlavní hrdinové s ní dokáží velice efektivně naložit. Při celkovém zahuštění a ztrátě mladické rozvernosti (docela by mě zajímalo, zda by Lillian Axe takhle hmatatelně zestárli i v případě, že by v Seattlu místo muziky hráli bridge) je nabíledni, že větší dostřel budou mít rozvážnější – na nějaké skotačivé rychlíkoviny se v rámci „Psychoschizophrenie“ prostě nehraje a poslední balada v řadě „The Day I Met You“ už začíná být poměrně únavná – skladby, ve kterých ze sebe dokáže Steve Blaze vymačkat nadstandardní dávku pocitů. Tyhle položky hledejte v důrazné „Those Who Pray“, barevně členité písni s velice znervózňujícm podtextem a teskném kříženci melodramatičnosti a uvolněnosti s nádherně ubrečenou kytarou a odzbrojujícím vokálem ve „Voices In My Walls“.
Jako nejtypičtější důkaz o svlékání kůže do nové éry může sloužit „Deep Blue Shadows, která přes (a nebo možná právě proto) intenzivní vzpomínání na staré časy zní velice obyčejně – příznivcům kapely už možná bliká světýlko, upozorňující na blízký vztah s dosud posledním studiovým výtvorem. Jako charakteristický produkt své doby pak lze považovat závěrečnou titulní skladbu, ve které Blazovci důkladně experimentují, snaží se znít neotřele, výsledkem je však poněkud potrhlý stav, plně odpovídající titulu skladby (už jen proto věřím, že přesně takhle to Steve plánoval a chtěl).
Pravým pionýrem slepých uliček byl sice Jára Cimrman, ale tak jako mnozí glam či hard-rockeři v počátku druhé poloviny devadesátých let minulého století, tak i Lillian Axe pochopili, že tudy cesta nepovede. "Psychoschizophrenia" se tak na dlouhá léta stala labutí písní (byť členové kapely o sobě - a to dokonce i pod hlavičkou Lillian Axe - dávali průběžně vědět a nečekali na novou vlnu, přející glam-metalu) skupiny. Labutí písní, která staré fanoušky jen těžko mohla nadchnout a nové jen těžko mohla získat. Kompromis, odpovídající době svého vzniku, s několika dobrými songy, které však jako by se styděli za svojí osvědčenou melodičnost, drzost i lehkost, kterou Lillian Axe oplývali na předchozích počinech.
|
