A máme tady další retrothrashovou partu. Pochází z Ameriky, nazývá se HAVOK a mezi stovkami plevelovitých smeček vzešlých ze žánrového boomu přestavuje jedno z mála pomyslných zrnek. Ano, i když se tady v hudebním výrazu vracíme o dobrých dvacet let zpátky, nic to nemění na tom, že je to stále velmi poslouchatelné. Až by se člověk málem zastyděl, že už nenosí svoji ošuntěnou džísku s thrashovými nášivkami a odznaky.
Pokud někomu stále imponuje zmíněné období, kdy byla na vrcholu první thrashová vlna, nemusí vlastně vůbec smutnit, protože i v současnosti vychází řada alb nepokrytě ždímající právě konec osmdesátých let. Není se čemu divit, pokud si chce zahraný thrash zachovat staromilský odér, tak zůstává manévrovací prostor pro různé kompoziční eskapády velmi úzký. Proto o (ne)kvalitě rozhodují zejména dva faktory. Především zvuk, který může starodávné postupy ovanout závojem moderně technických vymožeností a dát tak všemu zásadní přidanou hodnotu.
Tuto položku si můžeme v případě HAVOK označit jako splněnou, neboť sound je zde skutečně přepychový. Druhým aspektem, rozhodujícím o míře konečné jakosti, je energie a vášeň, se kterou je dílo stvořeno. I zde Američané vítězí, páč z každého jejich riffu je cítit upřímný zápal pro věc.
HAVOK nechce vládnout thrash metalovému světu, naopak pokorně a s úctou vzdává hold jeho nejlegendárnějším představitelům. Činí to s nesporným skladatelským talentem a mnohdy i sympatickým důvtipem, jako když např. do skladby „D.O.A.“ vloží téměř identické Arayovo zařvání z desky „Reing In Blood“. Kotouč „Time Is Up“ ale nabídne víc, než jen typickou riffovou sekaninu (jakkoli je parádní a strhující!). Nejednou tak zaslechneme ozvěny thrascoreu (jasná inspirace D.R.I.) a dokonce i melodické motivy, které řezaný žánr ochutí kvalitním heavíkovým kořením. Zkrátka a dobře, tohle album se povedlo. Má šmrnc a švih, disponuje přenositelnou energií a mně osobně udělalo obrovskou radost.
|
