Koncertní extáze – jak jinak nazvat zlínské vystoupení německých hrobníků? Vzhledem k tomu, že Grave Digger patří k těm metalovým kapelám, na kterých jsem začínala, ale ještě nikdy je na živo neviděla, absolvovala jsem s kolegyní Ray už bratislavské vystoupení, které mě sice nadchlo, ale s tím, co předvedli pánové ve Zlíně, se to nedalo srovnávat. A když ještě vezmu v potaz komentář „kolegy“ Bubáka pod článkem níže, že dokáží zahrát ještě něco lepšího – viz jejich DVD, které jsem neviděla, v tom případě bych musela smeknout a vzdát pánům všechnu čest. Protože díky nasazení, které do toho dávají a zábavné show, se právě jejich zlínský koncert zařadil do mého top 5 koncertního žebříčku.
Celý večer otevírala česká kapela Free Fall - díky tomu, že mají dámskou vokalistku snad někdo předpokládal, že by mohli fungovat jako adekvátní náhrada za odpadnuvší Sister Sin, leč tento tah úplně nevyšel. Nechtěla bych říkat o Free Fall vyloženě nic špatného, ale do dramaturgie večera prostě nezapadali, ať se mohli třeba přetrhnout. Ale musím uznat, že se alespoň snažili a slečna vokalistka, která je prý novou posilou a zjevně ještě ne úplně zžitá se svými kolegy, se zhostila role poměrně dobře. I přes to, že se kapela snažila se svým vystoupením zaujmout, jejich gothic/doom, nebo k čemu to co nejlépe přirovnat, pravděpodobně téměř nikoho, kdo tady čekal na Grave Digger, nezaujal. Sál byl pro to skoro prázdný a většina přihlížejících se spíš věnovala pivu, nebo si koncert tak trochu tiše protrpěla.
Co se následujících Orden Ogan týče, málokdo měl tu čest je už vidět, nebo si poslechnout z CD. Já patřila k těm, kteří jejich hudbu slyšeli zatím jenom naživo a to ještě den předtím v Bratislavě, kdy to s prominutím stálo za prd. O to větší mě čekalo překvapení ve Zlíně. I přes „morcaféčkový“ zvuk byl sound kapely o 100% lepší než den předchozí a zazněly i ony slibované předtočené sbory. I na kapele bylo vidět, že se v prostředí MoR Café cítí mnohem lépe, než včera v Randálu. Vystoupení mělo mnohem více šťávy a i publikum reagovalo nadšeněji, než to slovenské, které upřímně lituji, že o tenhle zážitek zůstalo ochuzeno. Nebýt zlínského koncertu, pravděpodobně bych Ordenům vůbec nepřišla na chuť. Teď ale dokonce zpětně lituji, že jsem si na koncertě nekoupila jejich CD, protože mě po hudební stránce tahle kapela velmi zaujala.
Jejich začátky se pohybují ve vlnách folku a ten je patrný i v současné tvorbě, avšak nijak přehnaně. Jestli se nové album, které pomalu chystají, ponese na stejné vlně powermetalu s prvky folku a melo-deathovým odkazem, který je též na posledním „Easton Hope“ slyšitelný, věřím tomu, že bude album stát za to.
Co se týče playlistu, oproti Bratislavě zůstal nezměněn. Tím pádem mohu citovat kolegyni Ray: „Kapela během zhruba pětačtyřicetiminutového setu odehrála skladby ze všech tří alb – zazněly „Angels War“, „To New Shores of Sadness“, „Farewell“,
„Welcome Liberty“ nebo „We Are Pirates“, která vám nemůže neevokovat piráty Alestorm.“ I tentokrát se zpěvák Seeb pokusil přimět publikum, aby na jeho „Hello my friends“ reagovalo odpovědí „Fuck you pussy!“, jenže se opět projevilo to, že Češi neumí tak dobře anglicky a oproti Slovákům, kteří okamžitě pochopili, to ve Zlíně chviličku trvalo. Ale nakonec ke spokojenosti obou stran i tahle hláška vyšla. Též musím pochválit hostující členy kapely, kteří se k Orden Ogan zapadli a kdybychom nebyli upozorněni na to, že kytarista a bubeník do kapely vůbec nepatří, pravděpodobně by si toho nikdo nevšiml. Bubeník Bastian Emig, „ukradený“ z Van Canto, je doslova virtuóz a se sestavou si vyloženě hraje. Člověk by skoro řekl, že u jednodušších písniček se musí nudit. I ostatní členové předvedli, že je koncertování baví a minimálně úsměvy rozdávali všemi směry. A jestli mě jejich vystoupení neuchvátilo na 100% už ve Zlíně, bylo to jenom z neznalosti jejich repertoáru... a trochu zvukem. Na příští koncert už ale hodlám jít pořádně „vybavená“ a v žádném případě si ho nenechám ujít, protože tohle stojí za to a čekám, že i když Ordeni ještě nejsou ostřílení koncertní pardálové, budou se vyvíjet správným směrem a jednou nám ještě ukáží správnou show hodnou velkých festivalových pódií. Potenciál rozhodně mají.
Jenomže Orden Ogan nebyli ti, kvůli kterým se MoR Café dnešního večera zaplnilo. Publikum bylo tvořené především o generaci staršími ošlehanými pardáli a není se vůbec čemu divit, když kořeny „Hrobníků“ sahají do (pro nás mladší) let dávno minulých. A Grave Digger svou imagí rozhodně nelákají mladé dámičky, které na koncerty chodí ani ne tak kvůli hudbě samotné. Což je ve finále velmi pozitivní faktor, absence takovýchto pseudofanoušků totiž umožňuje nerušeně prožít atmosféru skvělého koncertu, jakým byl právě ten zlínský. Opět můžu poukázat na to, že i když v Caféčku zvuk občas dost pokulhává a i během začátku setu Grave Digger nebyl vokál skoro slyšet, se později projevil jako mnohem lepší oproti Bratislavě a i kdyby nebyl, kapela do hraní i tak dávala maximum. Už honosný nástup Pana Smrti v oparu modro-rudých světel budil úctu, škoda pak, že se schoval za vysoko postavené klávesy a během celého koncertu na „Smrtku“ nebylo skoro vidět, vyjma pár scének, které připomeneme později.
První polovina celého setu se pak věnovala skotské atmosféře, na které s posledním albem „The Clans Will Rise Again“ Grave Gigger navazují na „Tunes of War“. Zazněly songy jako „Paid In Blood“, „Hammer of the Scots“, „The Bruce“ a další a bylo jedno, jestli Grave Digger zrovna hrají něco nového, nebo něco staršího, protože sál reagoval na všechny songy. Největší ohlas pak zcela pochopitelně
sklidila „Rebellion“, kde mi k dokonalosti už chyběli jenom Van Canto a Hansi Kürsch. Je opravdu obdivuhodné, s jakou energií se dokáže křehce vypadající Chris Boltendahl pohybovat po pódiu, zároveň ukazovat „drsné“ pózy a svým způsobem bavit publikum. Nová posila v podobě kytaristy Axela Ritta se zase ukázala jako vynikající tah. I když Axel sám o sobě působí trochu legračně, jeho kytarový um je nepopiratelný. Stejně pak je skvělá variabilní hra na bicí Stefana Arnolda, který doprovází vše točením paliček mezi prsty a různými „skopičinami“ a je mu upřímně jedno, jestli ho u toho zrovna někdo sleduje, nebo nikoliv. Myslím, že kdyby mu někdo tyhle kousky zakázal, že by se pak nedokázal trefit do rytmu :). Pozadu nezůstával ani basák Jens Becker a současnou hitovku „Highland Farewell“ si dokonce s kapelou přišel zahrát jeden ze tří vítězů vyhlášené soutěže, Lukáš Langer z našich Power 5. Ačkoliv dvě kytary trochu zabil zvuk a písnička chvíli vůbec nezněla tak, jak by měla, po chvíli si Lukáš s kapelou docela porozuměl a všem nám ukázal, že on na pódium patří. Před „Ballad of Hangman“ se opět zpoza kláves vynořil majéstátní Pan Smrt, neboli Hans Peter Katzenburg (jinak velmi mile působící pán) a ze stropu spustil oprátku.
V druhé půlce koncertu jsme se pak vrátili konečně k nějakým starším kouskům. Já nejvíc postrádala album „Rheingold“, což je moje srdcovka (hráli pouze Twilight of the Gods zamíchanou se songy „Circle of Witches“ a „The Grave Dancer“, což působilo alespoň zajímavě), ale zazněly hity z „Excaliburu“ – „Morgane LeFay“ věnovaná nemnohým dámám v publiku, a i písničky z nejstarších dob. Během „Yesterday“ pamětníci určitě zatlačili nejednu slzu. A i když se předtím Grave Digger dvakrát odporoučeli z pódia, nikdo nevěřil, že by nás opustili bez „hymny“ „Heavy Metal Breakdown“. Samozřejmě, že neopustili a tak si z plných plic konečně zahulákal snad úplně každý. Samozřejmě, že se nedá s playlistem zavděčit každému, ale Grave Digger se alespoň pokusili o jakýsi poměrně povedený průřez kariérou a z každého období zařadit alespoň něco. Musím říct, že těch několik let čekání na ně se rozhodně vyplatilo, protože z koncertu jsem odcházela nadšená jako už dlouho ne.
Playlist: Days of Revenge, Paid in Blood, The Dark of the Sun, Hammer of the Scots, The Bruce, The Ballad of Mary, Highland Farewell, Killing Time, Whom the Gods Love Die Young, Rebellion, Ballad of a Hangman, Morgane LeFay, Twilight of the Gods/Circle of Witches/The Grave Dancer, The Last Supper, Excalibur, Knights of the Cross, The Round Table, Yesterday, Heavy Metal Breakdown
|
