V čem je ten zásadní rozdíl, že Manowar nedávno za poměrně podobný nápad sklidili bouři nevole a nad novým albem Turisas člověk nemá potřebu mhouřit ani jedno oko a finským válečníkům ve finále spontánně zatleská? Možná v tom, že silné sklony k výpravnosti Turisas předvedli už při svém tažení s Varangiany (na které nezapomínají ani na novince). Možná proto, že přes přímo galaktickou porci bombastiky nepůsobí „Stand Up And Fight“ uměle a přeplácaně. Možná proto, že za celou tou epickou rozmáchlostí lze snadno zahlédnout krev, jizvy a šrámy toho bijce, který s mečem v ruce (a kalíškem v druhé) vyřvával svoje debutové „Battle Metal“. Jednoduše řečeno, Turisas v sobě nechali přirozeně – tedy bez toho, aby nějak popírali svoje kořeny - vyrůst vypravěče a proto je jejich pompéznost tak šťavnatá a snadno uvěřitelná.
Turisas lehce potlačili svojí lidovost, akordeon a housle (byť pochopitelně svůj prostor dostanou) už nemají tolik volnosti, kterou ztratili na úkor bombastické orchestrace. Využití živého orchestru by možná mohl přijít vniveč, pokud by Mathias Nygard coby téměř výhradní (ve „Fear The Fear“ přihodil svou trošku Olli Vänskä) autor v sobě neprobudil scénáristického génia. Na celé ploše a v každé položce vám hudba před očima maluje barevné obrazy (no ano, tohle je filmová hudba jak vyšitá a Mathias zde víc než názorně demonstruje svůj obdivný vztah k historii) a barvami nešetří. A to natolik, že předmětem polemik se určitě stane otázka nikoliv zda, ale jak často Turisas překročili hranice a svůj pompézně tvůrčí rozlet přehnali. Za sebe říkám, že mi jejich snaha je víc než sympatická a jejich vnitřní sebekontrola téměř dokonalá. K dokonalému zážitku přispívá i rozmanitost Nygardova vokálu, kontrast jeho vypravěčské noblesy a válečnického chrčáku je velice šmakózní.
Že by Turisas stvořili dokonalé dílo? Deska, která vám svojí dramatičností ani na okamžik nedovolí polevit v pozornosti, jejíž každá položka má svoje nezastupitelné místo a kterou po skončení máte chuť okamžitě protočit znovu, by jím mohla být. Takže berte moje slovní hodnocení jako absolutorium. Ale protože mě Turisas opět přesvědčili o tom, že jsou schopní svoje hranice neustále posouvat, z hlediska bodového si preventivně půlku ještě schovám do příště.
Nedá mi to ještě jednou nevzpomenout v úvodu zmíněné „krále metalu“. On ten Eric Adams měl svým způsobem nakonec pravdu, když při vydání „Gods Of War“ vyhlašoval, že se rodí nový druh metalu. Jenže rozdíl je, když něco úporně vymyslíte a nebo když necháte věci přirozeně plynout. A Turisas (i když možná, že jejich podoba nebude všem, kteří s nimi v jednom šiku před sedmi lety halekali válečné songy, úplně vonět) tuhle diferenci na nové desce demonstrují se zaníceností sobě vlastní. Tonda Zápotockejch se se svojí vizí o povstání nových bojovníků nespletl, turisasí výzvu „Stand Up And Fight“ je tak snadné vyslyšet!
|
