Je tu začátek devadesátých let. Rocková scéna se pomalu připravuje na změnu. Hair metal se od té doby, kdy Poison vydali debut, změnil. Už postrádal tu prvotní rebelskou tvář a kvůli baladám jako byla právě „Every Rose Has Its Thorns“ se z něm stal jakýsi středněproudý styl pro holky. Vznikaly tisíce nových kapel. Některé (Firehouse, Slaughter, Warrant) žaly úspěchy, jiné (Vain, Pretty Boy Floyd, Faster Pussycat) i přes nespornou kvalitu zůstaly jen na okraji posluchačského zájmu. Mötley Crüe a Guns n´Roses sice zažívali nejslavnější chvilky, ale kariéra kdysi velmi vlivných Ratt či White Lion už také uvadala. Poison nesměli ponechat nic náhodě. Museli natočit buď kvalitní a dospělou rockovou desku nebo by to byl jejich konec. „Open Up And Say... Ahh!“ na druhou by jim v roce 1990 už nikdo nesežral.
Nebudeme si nic nalhávat a hned ze začátku si můžeme říct, že se jim to podařilo. Za dobu, co se pohybovali na scéně, Poison náramně vyspěli a stali se jakousi univerzální rockovou kapelou. Nepozbyli nic ze svého původního ksichtu, ale laciné odrhovačky přece jen nahradili komplikovanějšími, dospělými skladbami. Leccos už naznačil fakt, že Toma Vermana, pravděpodbně nejprofláklejšího producenta hairmetalové éry, nahradil renomovaný Bruce Fairbairn. A hned první věc (tedy po vcelku zbytečném intru „Strange Days Of Uncle Jack“) „Valley Of Lost Souls“ naznačuje, že se něco změnilo. Riffy jsou náhle plnější, kytarové vyhrávky dotaženější a všechno tak nějak chytřejší. Navíc věc má výborný refrén, který ji táhne dopředu. Podobně je na tom i „(Flesh And Blood) Sacrifice“ I když ani jedna ze skladeb se hitem nestala, rozhodně mají do sebe mnohem více, než řada věcí z předchozí desky. „Unskinny Bop“ se sice hitem stal, ale v tomto případě se jedná o klasickou Poison-odrhovačku, kterou sice skandoval celý stadión, ale konkurence se jí smála, až se za břicho popadala. „Napálili jsme „Piece Of Me“ a potom „Slave To The Grind“. „Unskinny Bop“ by se tam asi moc nechytal,“ šklebil se Sebastian Bach ze Skid Row, když jeho kapela odmítla společné turné s Poison a vyrazila radši po boku Pantery.
„Let It Play“ svým úvodním nápěvem signalizuje, že kapele není rozhodně cizí ani „černá“ muzika, i když jinak se jedná o klasickou věc starých Poison, včetně jednoduchého, ale velice funkčního sóla. „Life Goes On“ první baladická připomínka tu stojí jako památka na DeVillovu přítelkyni, zastřelenou v Palm Springs. Kapela zde pracuje s vícehlasy a v tomto duchu, který mimochodem do dnešních dnů neopustila, si počíná velmi obratně. „Come Hell Or High Water“ je podobná úvodní „Valley Of Lost Souls“.
Výborná skladba, která se sice hitem nestala, i když k tomu má veškeré předpoklady. Zato následující „Ride The Wind“ už hit byl. Skvěle nafrázovaná sloka s vrstvenými kytarami přejde do klidnějšího bridge, který vybuchne ve stadiónovém refrénu, jenž odsýpá ve svižném tempu ke klasickému DeVillovu sólu. „Don´t Give Up An Inch“ je jako stvořená pro divokou jízdu nebo rozjetou párty. Ke skladbě mám jen jednu výtku, nebo možná připomínku. Kdyby Poison do rozpumpovaného bridge nahradili kytary dechovými nástroji, věc by dostala ještě větší spád.
„Something To Believe In“ a znovu nečekaně vážná tvář Poison. Kapela se zabývá otázkou víry, válečným utrpením ale i vlastními ztrátami (znovu je zde předestřena tragédie z Palm Springs). I hudebně je právě zde vidět, jak Poison dospěli. Klavír se prolétá s nečekaně propracovanou DeVillovou kytarou, kde Michaelse ještě podporuje několikahlavý sbor. „Ball And Chain“ je typická poisonovka uvedena slide kytarou. Nijak objevná věc, ale vcelku příjemně se poslouchá. „Life´s Loves A Tragedy“ je opět (třetí?) nedoceněná věc z „Flesh And Blood“, kterou startuje kytarová vyhrávka hodná práce mistrů. C.C. už poněkolikáté za desku šokuje, co v něm všechno je. A jsme na konci... „Poor Boy Blues“ je už podle názvu bluesrocková věc, která trochu předznamenává věci příští. Lámal se totiž chleba na světové rockové scéně. A lámal se i v Poison. Původní trojice Michaels-Dall-Rockett spolu držela stále. Ale dalo jí neskutečné množství práce udržet na uzdě divokého kytaristu. C.C. DeVille kašlal na veškerá pravidla, vykřikoval, že je nejlepší kytarista na světě a do sebe rval „hory kokainu, vysoké jako Kilimandžáro“ (jeho vlastní slova).
Brzy bylo po všem a DeVille z kapely vylétl jako čertík z krabičky. „Beze mě jsou Poison hovno...,“ vyřvával do světa a zavřel se s bubeníkem Jamesem Kottakem (dnes Scorpions) do studia, kde začal pracoval na projektu Needle Park. Z něho do dnešních dnů zbylo jen pár chvástavých řečí, halda vypitých flašek a tuny vyšňupaného kokainu. Poison se mezitím soustředili na muziku, vypsali na místo kytaristy konkurz a modlili se, aby jejich sláva vydržela ještě chvilku...
|
