Zatímco o předešlém albu „The Frozen Tears Of Angels“ se dalo mluvit jako o zdařilém počinu pouze v rámci samotné kapely, která roky předtím kvalitativně poněkud zakrněla, o novince „From Chaos To Eternity“ už můžeme hovořit jako o desce, jež pohodově obstojí v té nejužší žánrové konkurenci, jakou představují např. smečky PATHFINDER či DERDIAN. Tvůrci RHAPSODY totiž stvořili nečekaně dobré kompozice, které jsou opět hodny pověsti vybudované ranými počiny této kapely.
Abychom si tedy rozuměli, nová fošna nepokládá žádnou z prvních desek ani náhodou na lopatky, ale také už nespadá do diametrálně odlišné jakostní kategorie, ve které se krčí některá díla z umělecky slabšího období. Aktuální album se může pyšnit kompoziční vyrovnaností, která si zároveň podává svalnatou pracku s atraktivitou a chytlavostí jednotlivých skladeb.
Ještě úctyhodněji tento fakt působí, když si uvědomíme mimořádně komplikovanou strukturu písní. Těm samozřejmě opět dominuje mohutná orchestrální dramatizace, která ale tentokrát nezakrývá častou plytkost holé metalové kompozice, naopak tento žánr symbioticky doplňuje a dovoluje mu přirozeně nakynout do mnohdy dechberoucí epické podoby. Když si zahráváte s podobně okázalými hudebními elementy, je nesmírně těžké neztratit kontakt s realitou, v tomto případě tedy se svým posluchačem, jenž může být z veškeré té pompy velice rychle zhnusen.
Zde to ovšem neplatí, přes veškerou monumentálnost působí jednotlivé songy až subtilně nevtíravým dojmem (jakoby to ani nebyl power metal), díky čemuž snadno vtáhnou posluchače do svého středu a udělají z něj aktivního účastníka složitě rozvrstveného děje desky. Naleznout všechny tvůrčí špeky pak (možná trochu překvapivě) nebude přiliš složité, ale jejich tučnost je natolik silná, že se dají "vysávat" pořád dokola, aniž by se nějak významně přejedly (přeposlouchaly).
Ovšem pozor, jeden zádrhel se přece jenom našel. Výše zmíněné totiž neplatí pro závěrečnou, téměř dvacetiminutovou skladbu. Do ní jsem i přes několik snaživých pokusů zkrátka neproniknul, a to hlavně proto, že mi to sama neumožnila. Obsahuje totiž příliš málo poutavých motivů, které by pomohly ve zdraví přežít nekonečnou stopáž. Navíc se v ní dočkáme (už poněkud obávané) filmové teatrálnosti, kdy jde muzika do pozadí a ke slovu přicházejí různé recitativy či zvuky, které mnohdy znějí tak, jakoby jejich vypravěč právě vykonával velkou potřebu (Christopher Lee promine). Jímá mě hluboký smutek, když si vzpomenu, o kolik úchvatnější byla obdobně dlouhá skladba "Gargoyles, Angels of Darkness" z desky "Power of the Dragonflame", která nenudila ani vteřinu a navíc vrcholila v bombasticky svůdných motivech, jenž důvtipně shrnovaly všechna předešlá alba. I tentokrát to mělo být podobné, finální track "Heroes of the Waterfalls' Kingdom" měl dokonce symbolizovat konec celé fantastické ságy, trvající od samotného debutu "Legendary Tales" z roku 1997. To se ale poněkud nepovedlo a závěrečný song je nejslabším bodem jinak velice zdařilé nahrávky. Obecně pak platí, že nejlépe uděláte, když si poslech řádně ohulíte a necháte tak do posledního tónu vyniknout její symfonickou epiku. Jen ať prudérní soused konečně uslyší pořádnou muziku!
|
