Oliver Palotai je v melodickém metalu velké jméno a fanoušci Kamelot ho jistě budou znát v první řadě jako geniálního klávesáka. Oliver očividně cítí nějaký tvůrčí přetlak, který ho dovedl až k založení vedlejšího projektu s německými spoluhráči, který nazval Sons of Seasons. Předchozí deska „Gods of Vermin“, která vyšla v roce 2009, slibovala mnohé a přinesla několik skvělých skladeb a nádhernou atmosféru. Když měla vyjít novinka, rozhodně jsem nečekala, že prvotinu překoná. Chyba, přesně to se totiž stalo.
Projekt jako celek mi přinesl hned několik překvapení a tím největším je zpěvák Henning Basse. Mám ho zafixovaného především z jeho působení v Metallium a na základě toho jsem si o něm myslela, že umí akorát tak ječet ve stylu ostatních true metalových warriorů. To, co vokálně předvádí v Sons of Seasons je naprosto dechberoucí. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem naposled slyšela takhle variabilní zpěv a tak pružné střídání poloh – od chrapláku, přes šepot, silné střední polohy až po ječené výšky – a ze všeho (nejvíc pak z táhlých tónů) jde mráz po zádech. Kde se to v tom člověku vzalo, to je mi záhadou a jestli z něj tohle dokázal vymačkat Oliver, tak všechna čest a velká poklona Henningovi, že tohle všechno dokáže dát i naživo.
Hudba Sons of Seasons je majestátní po všech stránkách. Velkolepé orchestrace ale nepřebíjejí metalovou stránku věci, pouze doplňují atmosféru skladeb. Velkou roli hrají bicí – úžasné a variabilní, stejně jako Henningův vokál. Geniální klávesy jsou pak naprostou samozřejmostí. Co od minule přibylo a co v mém žebříčku staví tuhle desku nad prvotinu, to jsou jednoznačně silné refrény. Na albu je jedenáct plnohodnotných skladeb a ani jednu nemůžu s čistým svědomím označit jinak, než jako naprosto brilantní. Taková „Soul Symmetry“, úvodní „Bubonic Waltz“ nebo „Into the Void“ naprosto dokonale ztělesňují to, co já čekám od hudby. Skladby jsou intenzivní, naléhavé, na mysl mi přichází i slovo vášnivé. Dokonale vedle sebe fungují něžné pasáže podbarvené klavírem a metalový nářez s dvojšlapkou. Ostré kontrasty, to je to, co dělá tenhle výtvor tak pozoruhodným. Poslechněte si „Tales of Greed“, což je nejtvrdší věc na albu, kde před vyřvaným refrénem nastoupí dětský sbor s rytmickou říkankou. Jo, tohle funguje. Stejně, jako hostující zpěv Oliverovy milé Simon Simons, využitý především v procítěném duetu „Sanctuary“.
Musím trvat na tom, že vedle skladatelského génia má na výsledné podobě desky největší podíl Henningův vokál a způsob, jakým jsou napsané aranže vokálních linek, což je něco, co jsem naposledy slyšela u tří desek Vision Divine s Michelem Luppim. Situace, kdy geniálně napsaná vokální linka výborně napsanou hudbu vykopne ještě o několik tříd výše a celek zní naprosto dokonale. Poslechněte si refrén „Casus Belli I: Guilt's Mirror“ – tak přesně o tom tady mluvím. Chvíle, kdy vám z pozorného poslechu vokální linky naskáče husí kůže úplně všude. To je hudební extáze.
Uznávám, že deska nebude stravitelná pro každého. Hlavně proto, že je dlouhá. Jenže tady se opravdu nedají najít slabé skladby a hudebně se pořád něco děje (ne jen něco, tam se dějí úchvatné věci, ať už se zaměříte na jakýkoli nástroj), takže dost dobře nechápu, jak se někdo může začít nudit. Jenže, problém je v tom, že tahle muzika (aspoň na prvních pár poslechů) opravdu vyžaduje veškerou pozornost a jen těžko si ji můžete pustit jako kulisu k něčemu jinému. A chápu, že v dnešní době tohle bude pro mnoho lidí zásadní problém. Co se mě týče, tohle je hudba přesně podle mého gusta. Sons of Seasons se mi trefují do vkusu takovým způsobem, že líp už to snad ani nešlo. Ani kdybych se v tom hrabala jakkoli dlouho, nenašla bych nic, co bych mohla vytknout. Obzvlášť po mrazivém dojmu, který nechává úplně poslední pomalá skladba „Yesteryears“. Ocenit tuhle desku jinak, než plným počtem, je pro mě naprosto nemyslitelné. Daleko, daleko lepší, než poslední Kamelot.
|
