Symphony X. Dnes už kult a prakticky modla každého, kdo poslouchá progresivní power metal, s jedním z největších hlasů současnosti za mikrofonem. Na takový typ kapely se při očekávání nové desky kladou extrémně vysoké nároky. A co je nejhorší – když je ten materiál venku, pěkně blbě se to hodnotí. Takže se pojďme zkusit podívat, co nám Američané naservírovali tentokrát.
Futuristicky laděné album „Iconoclast“ sice poslušně kráčí po cestičce, kterou vyšlapal předchůdce „Paradise Lost“, jenže to už jsou přeci jen čtyři roky, takže bylo třeba pěšinu, která mezitím trochu zarostla, prosekat pomocí nějakých nových vlivů. Stejně jako v případě novinky Pagan´s Mind tu máme příklon k líbivosti, podmíněný postupným vývojem obou kapel. Symphony X na to ale jdou poněkud jinak a komplikované opusy jsou postupně nahrazovány agresivními skladbami, které mají v podstatě jednoduchý základ, zaobalený do spousty kudrlinek a vyšperkovaný k dokonalosti industriálními prvky. A i když je většina skladeb spíš delší (a hned tři mají nad osm minut), díky tomu, že mají všechny spojovací prvek v podobě zapamatovatelných refrénů (v některých případech je dokonce bridge tou částí, která ze skladby vystupuje nejvýrazněji), máte z toho vlastně pocit, že víc než cokoli jiného posloucháte chytlavou power metalovou desku a ani velmi dlouhá stopáž (přes hodinu dvacet, pokud se bavíme o limitované edici) by neměla odpůrce progresivních složitostí příliš odrazovat.
Oproti předchůdci Symphony X také dodali na album více silných skladeb, které fungují jednotlivě, a vsadila bych se, že i v živém provedení. Celý první disk je v podstatě jedna pecka za druhou. Vynikající (ne, dokonalá!) úvodka, která je hitová jak blázen i přes hodně nataženou stopáž, následovaná hned poté asi nejchytlavějším kouskem „The End of Innocence“. Trojice „Dehumanized“, „Bastards of the Machine“ a „Heretic“ ukazuje nedrsnější tvář kapely, plnou sekaných riffů a agresivního Allenova zpěvu, který samozřejmě (jak jinak) naprosto exceluje a nechává vás jen vrtět hlavou nad tím, co mu to z toho hrdla vychází. První disk pak uzavírá atmosférická „When All Is Lost“ – díky úchvatným procítěným pasážím a křehké atmosféře vůbec nejlepší věc na desce a rozhodně jedna z nejlepších skladeb v tvorbě kapely vůbec. To je velká paráda.
Když takhle namlsaní přejdeme k druhému disku (nebo i ke zbytku desky, pokud vlastníte normální verzi, zas tolik skladeb navíc na limitce není), narazíme na o kousek větší množství vycpávek, než by se nám možná líbilo. Skladby rozhodně nejsou špatné a na deskách jiných kapel by se pravděpodobně vyjímaly (třeba takové „Light Up the Night“ bych opravdu nerada ukřivdila nálepkou „vycpávka“) … spíš se člověk ke konci alba všech těch nápadů trochu přejí. Naštěstí na závěr je tu ještě připraven jeden poklad v podobě skladby „Reign in Madness“ (obzvlášť ta pomalá pasáž uprostřed, to je vážně žrádlo).
Takže jak? „Iconoclast“ je výborná deska, která pro mě končí jen stupínek za předcházející „Paradise Lost“ a to jen kvůli tomu, že se tentokrát nepodařilo vytvořit tak úchvatnou atmosféru desky jako celku. Na úkor atmosféry je tu cítit chlad a jisté pedantství – na druhou stranu obojí perfektně sedí ke zvolenému konceptu, takže to pravděpodobně byl záměr. Těch pár vycpávek navíc pak trochu přebíjí to, že je tu naopak víc silnějších jednotlivých skladeb, než na předchůdci. Naopak mi zase velmi sedí směřování kapely – dokážu si představit, že na rozdíl od většiny fanoušků kapely, kteří budou aktivně srovnávat s deskami jako „The Divine Wings of Tragedy“, dost pravděpodobně s nelichotivým výsledkem pro novinku. Já si ale její častý poslech velmi užívám a to je nakonec to, na čem záleží nejvíc. V rámci možností Symphony X mohlo být o kousíček líp, v rámci žánru je to pak ale velmi kvalitní a silně nadprůměrná deska plná mistrovských nápadů a postupů, která určitě nezapadne.
|
