Můj koncertní říjen byl ve znamení odnože metalu, které vlastně vůbec neholduji. Heidenfesty a Paganfesty, které pořádá agentura Rock the Nation, už mají docela tradici a bývalo zvykem, že zastávka v České republice byla samozřejmostí. Letošní Heidenfest, který by měl jistě složením u nás velký úspěch, se však naší vlasti obloukem vyhnul. A tak (i přesto, že jsem vlastně chtěla vidět jenom jednu kapelu) jsme se vydaly s kolegyní Veronikou na cesty po třech sousedních zemích, abychom nasály trochu té pohanské atmosféry (a alkoholu od pirátů). Vzhledem k mé výše zmíněné nechuti k folk metalu všeobecně a také vzhledem k poněkud neformálnímu způsobu návštěvy koncertů, nepřináším tradiční report, ale spíše přiblížení atmosféry všech tří zastávek. Snad mi nikdo nebude mít za zlé, že třikrát jsem viděla pouze Alestorm.

První zastávka v Krakowě nás (bohužel) zavedla k severním sousedům. Není to tak dávno, co jsem tvrdila, že už do Polska na koncert nikdy nepojedu. A měla jsem se poslouchat, občas vím, o čem mluvím. Z Bohumína se nám poštěstilo cestovat historickou lokomotivou, což by bylo fajn, kdyby to bohužel nebyl standardní osobní vlak polských drah. Po náročné cestě nás čekalo celkem příjemné překvapení, protože Klub Studio je velmi hezky řešené venue. Podle množství studentů v okolním parku bych hádala, že je umístěno vedle vysokoškolských kolejí a samotný park posloužil k odpolednímu lenošení (jo, to ještě bylo teplo) a prvním pivům. Při vstupu mě sice hned stačili otrávit místní security svým poněkud úzkostlivým přístupem, ale aspoň že ten klub za něco stál. Oddělení sálu a baru s místy na sezení je vždycky dobrý tah. Přidejte ochoz a máte ideální místo na koncert, na kterém se hodláte většinu času vyhýbat tomu, co se děje na pódiu.

Úvodní kapelou večera bylo exotické seskupení Skálmöd z Islandu, což jsou zástupci viking metalu v nejsyrovější podobě, navíc zpívaného v rodném jazyce. Od baru to znělo docela zábavně. Každopádně nás zaujala skladba „Árás“, jejíž refrén jsme si začaly spokojeně zpívat, aniž bychom ho někdy předtím slyšely, nebo měly aspoň ponětí, co v něm skutečně je.

Jakkoli nás Islanďané v rámci mezí docela bavili (a velmi početné polské publikum taky), následující Trollfest z Norska mě rovnou vyhnali ze sálu. Já tedy jsem pro originalitu všema deseti, ale zapojovat do viking metalu saxofon, akordeon a banjo (!!!), to je docela nálož. Spaste duši a hlavně už mě nikdy nenuťte chodit na jejich koncert.

To Arkona, ta si získala moji přízeň už na letošním Masters of Rock. Ruská divoženka Masha je na pódiu skutečný živel, ačkoli mimo něj působí, jak vyjádřila kolegyně, jako „malý blonďatý chlapeček“. Celých šest skladeb na setlistu bylo z nového alba „Slovo“ a pokud můžu soudit, publikum je přijalo stejně dobře, jako starší věci (třeba „Goi, Rode, Goi“, kterou jsem schopná si zazpívat jako jednu z mála i s mojí velmi ubohou ruštinou). Masha využila toho, že je zase jednou ve slovanské zemi, a vytrvale oslovovala publikum bratři. Nakonec moc hezká show, která mě v kontextu večera příjemně překvapila.

Zapomeňte na Alestorm , které jste doteď někde viděli. Smála jsem se, když jsem zjistila, že budou na americkém turné dělat support Kamelot, ale věřte tomu nebo ne, kapela na tomhle turné vyzrála. Jinak si nedokážu vysvětlit ten kvalitativní posun a změnu přístupu. Ne, nemusíme se bát, že by se z pirátů stala vážná kapela s profesionálním vystoupením, to nehrozí (rozhodně ne do té doby, dokud bude Chris na pódium nosit žluté reflexní kalhoty). Když jsem ale slyšela samply, které kapela musela nutně zapojit při blackmetalových pasážích „Death Throes of the Terrorsquid“, nestačila jsem se divit. A taky se nám živá podoba kapely o jednoho člena rozšířila. A vzhledem k tomu, že mladíček Elliot Vernon hraje na klávesy, máme tu rázem světový unikát. Trvám na tom, že neexistuje na světě jiná kapela, která by měla pět členů, a dva z nich by byli klávesáci. Vypadá to trochu legračně, ale Chris má díky tomu víc času na blbinky a na zpěv a zdvojené klávesové linky znějí mnohem hutněji (a navíc se schová to velké množství kopanců). Show mě tedy velmi mile překvapila, kluci na tomhle turné hráli s velkou chutí, která se hodně promítala na celkové vyznění. A taky jsem se několikrát od srdce zasmála… třeba hned na začátku, kdy Chris uvedl kapelu slovy: „We´re Alestorm and this is „Back Though Time““. Fanoušci Sabaton – jestlipak vám to něco připomíná?

Turisas si nedávno prošli změnami sestavy, které mimo jiné vyřadily z jejich hudby akordeon, který je momentálně nahrazen na pódiu klávesami. Sice jsou dávno pryč časy, kdy jsem tuhle kapelu poslouchala, takže jsem její vystoupení opět strávila spíš stranou u baru, což mi ovšem nebránilo si starší pecky aspoň zahalekat – a minimálně cover „Rasputin“ a „To Holmgard and Beyond“ mi staré časy připomněly hezky. A publikum s postupem večera šílelo čím dál víc. Polsko je jedna z mála zemí, kde můžete být svědky prakticky nepřetržitého celovečerního moshpitu.

Headlinerem letošního ročníku byli Finntroll a rovnou se přiznávám, že jsem ani z jedné jejich show neviděla ani minutu. Byla jsem ale svědkem narušení coveru Metallicy „The God That Failed“, ve které vždy hostuje na kytaru Dani z Alestorm. V Krakowě se k pódiové invazi totiž rozhodl i zbytek kapely poté, co v backstage objevili Nutellu a nenapadlo je nic lepšího, než s ní simulovat typický Finntroll-warpaint. Nechci vědět, co si fanoušci mohli myslet, že to na tom obličeji mají.

Následné noční čekání na vlak bylo, vzhledem k množství zkonzumovaného alkoholu, poněkud obtížnější než normálně a zahrnovalo noční procházku skrz celý Krakow pod heslem: „Hádej, kde je nádraží.“

Naštěstí jsme ale obě přežily ve zdraví (moje chřipka se nepočítá) a týden nato se mohlo vyrazit do Lipska. Dám vám radu. Pokud nikdy nebudete vyloženě muset na nějaký koncert v Hellraiseru, tak tam proboha nejezděte. Byla jsem tam dvakrát během jednoho měsíce a mám pocit, že tohle místo silně aspiruje na nejhorší klub vůbec. Když pomineme, že je prakticky uprostřed ničeho, má strašnou backstage a nedůvěryhodný cattering, pořád nám zbývají ty nejhorší věci – totiž prakticky žádné větrání, dost pitomé řešení prostor, následkem toho prachbídný zvuk a kuřácký prostor (opět prakticky bez větrání) v místnosti s merchandisem. To ta trička ale musela vonět. A zatímco u vstupu do backstage stepovali snad tři security, u pódia nebyl ani jeden.

Klub má ale i svá pozitiva – konkrétně dvě. Hned vedle je opuštěná tovární hala, která vypadá opravdu postapokalypticky a s jejím průzkumem si můžete užít spoustu legrace. Určitě doporučuji navštívit. A taky tu mají místní dvojici psů, z nichž jeden vypadá jako Abbath z Immortal (autorská práva za tenhle nápad si může nárokovat kytarista Matthew z Powerwolf). Ještě před koncertem jsem se dozvěděla, proč zbytek osazenstva turné začíná nenávidět Vladimira z Arkony, ačkoli vypadá jako takový milý chlapec. Po půlhodinovém poslechu zvukovky dud jsem totiž i já měla chuť tam naběhnout a někam mu ty píšťaly narvat. Dudy jsou bez debat ďáblův nástroj.

Tentokrát nás na celý večer zaměstnalo porovnávání kvality belgického a jamajského piva (to jamajské bylo z Anglie, ale bylo na něm napsáno Jamaica :D), takže jsem opravdu viděla jenom Alestorm. Ono vydržet uvnitř klubu déle by chtělo mnohem větší motivaci. Alestorm jsem ale napodruhé viděla pěkně zblízka, takže jsem si mohla zase jednou zanadávat, jaké je jejich bubeník Peter Alcorn pěkné hovado. Jeden by nevěřil, co on všechno uhraje a přitom se u toho tváří, jako by se tam nudil. Na blackmetalovou pasáž „Death Throes of the Terrorsquid“ přišel se zpěvem tentokrát vypomoct Vreth z Finntroll, což rozhodně působilo líp, než vokální samply. A samozřejmě to potěšilo publikum, které už tak měli Alestorm snad ze všech kapel nejhlasitější. I když zážitek kazil dost ubohý zvuk, na druhou stranu potěšilo zjištění, že nováček Elliot se s kapelou opravdu sžívá, a působí, jako by tam byl odjakživa (a kapela slíbila, že si ho nechá, což je jedině dobře).

Čekání na vlak tentokrát proběhlo podstatně lépe. Budiž požehnáno nočním linkám autobusů a nádraží, které je otevřené celou noc. Ještě, že tak, protože tentokrát už rozhodně takové teplo, jako v Polsku, nebylo. Později jsme na nádraží zaslechly i češtinu, takže vyšlo najevo, že jsme nebyli jedinými českými fanoušky, kteří uspořádali výpravu za Heidenfestem do Německa.

No a do třetice bylo opět zhruba po týdnu na řadě Rakousko. Vídeň opět znamenala Arenu, ve které jsme (stejně jako v Hellraiseru) nedávno byly kvůli Power of metal tour. Arena je na tom, co se týče interiéru, hodně podobně jako krakowské Studio. Jen tady chybí ta místa na sezení. Plusem ale je, že se smí kouřit pouze venku, takže vzduch je po celou dobu večera dýchatelný. Stejně, jako jsme v Německu potkaly českou expedici, tady byla naopak před koncertem slyšet slovenština. Kvůli pár nesrovnalostem jsme si trochu pomrzly před halou (trénink na noční čekání) a nakonec jsme stihly až konec Trollfest, jejichž závěrečnou skladbu „Helvetes Hunden GARM“ přišli na pódium podpořit celí Alestorm a dost možná i pár lidí ze Skálmöd, aby dodali na důrazu sborovému „VOFF, VOFF, VOFF“.

Docela mě zajímalo, jak Masha vyřeší, že tentokrát nečelí slovanskému publiku, které může bratrsky oslovovat ve vlastním jazyce. Nakonec se ukázalo, že to s její angličtinou není zas tak špatné, jak se říká. Žádné proslovy se sice nekonaly, ale na prostou komunikaci s publikem to bohatě stačilo.

Během koncertu Alestorm se na pódiu objevil nejen hostující Vreth, ale i jeho kolega z kapely kytarista Skrymer, který ovšem nepřišel hrát, ale jen mu v jeho povzneseném stavu přišlo jako dobrý nápad vyšplhat se na pódium a skočit si do publika. Na závěr se při „Keelhauled“ za mikrofonem objevila ještě Audrey Dujardin, jejíž působiště spíš většinou bývá pod pódiem s fotoaparátem v ruce. Zároveň Alestorm do třetice předvedli asi nejlepší výkon a potvrdili, že je člověk opravdu může vidět několikrát za sebou a nezačnou ho nudit. Velkou zásluhu na tom má i Chris, který pečlivě vymýšlí své proslovy na míru konkrétnímu publiku a jeho vtipy se neopakují.

Ačkoli zima v noci udeřila opravdu vší silou, díky tomu, že metro jezdí ve Vídni o víkendu nepřetržitě, jsme alespoň nezmrzly. Trochu pomohla i afterparty ve vedlejším baru, která zkrátila naše čekání na autobus směrem k domovu. A ačkoli se nám nakonec podařilo naprosto nepochopitelně autobus v devět ráno o hodinu zmeškat, domů jsme se se štěstím dostaly. Bez trochy dobrodružství by to nebylo ono.

Myslím, že je velká škoda, že Heidenfest se nezastavil i u nás. České publikum by jistě velmi nadšeně ocenilo i kapely, které jsem já ocenit nedokázala. Pro mě mělo folkmetalové putování silně pirátský nádech a stejně jako pro většinu kapel to z mého pohledu byla spíš velká party, než regulérní koncert. Takže protentokrát mi nevadilo být chvíli pohanem.