Má první myšlenka? Á, parta kolem Steena Mogensena a Doogieho Whitea má venku další album! Sice nečekané, ale o to milejší překvápko! Myšlenka druhá – kurňa, co se jim to stalo? A proč tam zpívá ženská? Myšlenka dva a půl – tý brďo, není to Magdalena Danner z Gallery Of Sound? Myšlenka třetí – hergot, co to je za pitomost, nadrzo ukrást název kapely a těžit z jejich jména… No jo, jenže oni rakouští Cornerstone fungují o rok déle než jejich dánští jmenovci (na druhou stranu se svým prvním albem měli osmileté zpoždění). A navíc si plavou v úplně jiném rybníku, takže nějaké rozčilování nad nekalým chlubením se cizím peřím není zrovna na místě (obzvlášť, když Rakušané údajně mají své jméno registrováno pod ochrannou známkou). Myšlenka čtvrtá – laskavého čtenáře jest nutno varovat předem - nebýt toho, že se deska „Somewhere In America“ svezla s vytrvalým zásobováním od stále pestřejších Rock n´ Growl, jen těžko by se na stránkách tohoto zinu kdy objevilo její hodnocení.
Důvod je prostý. Byť, zejména v úvodu desky, se Cornerstone lehce přiblíží k území dospělácky orientovaného rocku, podstatně blíž a častěji se jazýček vah překlápí k lehoučkému poprocku (a v téhle kategorii příslušné vahadlo občas i důkladně třískne o zem). Podaří-li se však tyto dvě polohy vyvážit, vyjde nám z toho melodický rock, dobře a s chutí zahraný. Trošku Heart, trošku The Babys, možná i záblesk Roxette. Uhlazená, klidná a projasněná produkce, občas spějící až k taneční muzice.
Výhodou téhle desky je rockersky chytrá dramaturgie. První dva songy, na kytarách založená (i když největší ucholapkou je smyslný Patriciin vokál) „Stay“ i rockové osmdesátky vzývající „Rise And Shine“ totiž plně představují to zásadní, co Cornerstone mohou nabídnout. Zmíněné „přednosti“ přímo vybízí k tomu, aby kapela byla silná hlavně v pomalém rytmu (nejsilnější baladou je piánová „Right Or Wrong“), takže pokud vás neodradí sladkost úvodních svižných pasáží, třeba se s Cornerstone začnete kamarádit.
A pokud to přátelství navážete díky první půlce desky (povšimněte si, že poslední ze zmíněných vrcholů má pořadové číslo 4), třeba přežijete i fakt, že ve druhé půlce už jsou patrony vystřílené a absence dalšího záchytného bodu je s blížícím se koncem stále citelnější.
Možná někde v Americe by se z téhle desky díky chytlavým melodiím a sytě přirozenému hlasu Patricie Hillinger mohlo leccos chytit v rockových rádiích. Je to profesionální, ale přitom lehoučké, bohužel postupně přeslazené a v závěru to ztrácí dech, splývá do kupy a totálně ztrácí hrany. Neříkám, že bych se k rakouským Cornerstone už nikdy nechtěl vracet, ale to nejzajímavější – totiž příjemně zbarvený zpěvaččin hlas – si (sice z jiného hrdla, ale rozhodně ne nepodobně stavěného) přece jen spíš vychutnám u ostřejších – a bohužel již neexistujících – Gallery Of Sound.
|
