Letos je to tedy mezi progressivními alby pořádný boj. Když tak sleduji tu obrovskou konkurenci mezi aspiranty na počin roku, skoro by se mi chtělo doporučit všem, co si stěžují, že nevychází dost kvalitní muziky, aby změnili žánr. A Norsko progu vládne, to není žádná novinka. Circus Maximus přicházející se svým novým (v pořadí třetím) albem, na které se čekalo celých pět let. Takže už jeho vydání je událost. Zaujme už výborný obal – líbí se mi tohle úsporné a přitom působivé umění. Všechno na téhle desce je… takové trochu jiné. Hudba na vás neútočí, ale něžně se vás dotýká. Tady je ovšem tahle umírněná produkce naprosto na místě, cokoli jiného by rušilo zážitek.
Atmosféra je na „Nine“ nadevše – prim hrají nádherné melodie, každá skladba je vybavená silným refrénem a přikořeněná originálními prvky, na které by většina kapel nepomyslela, a kdyby náhodou ano, byla by nařčena z pominutí smyslů (nejlepším příkladem je začátek skladby „I Am“ – u jiných kapel byste si řekli, co to sakra je, jenže tady to v kontextu funguje dokonale). Michael Eriksen má nádherný hlas a když zpívá „ztratil jsem všechnu sílu cítit, proměnil jsem se v kámen“, tu bolest mu prostě věříte. Obzvlášť v hlubších polohách je to gejzír emocí. A když už jsme u těch textů: Ty jsou sice tradičně o lidském nitru a pocitech, ale jsou hluboké, nádherně melancholické a navíc vskutku poetické:
„Define or defeat you
Me and I about to collide
I used to hope for a miracle
Decide and fend for me, like all hope was lost
So I got used to the pain of being used
Everything felt and looked transparent
I'm starving from the lack of myself“
Celé album začíná instrumentálkou a pak rovnou následuje desetiminutová nálož. Další desetiminutová skladba album uzavírá. Skladba „Namaste“ má skvěle zakomponované orientální prvky a následující „Game of Life“ je skoro popová – to se mi právě na severském progu líbí – kapely (a obzvlášť ty norské) se nebojí ničeho a necítí rozpaky z podobných experimentů. Circus Maximus jsou na tom dost podobně jako Seventh Wonder. Kdyby se osekalo to metalové podloží, znělo by to prakticky jako boyband – to ovšem
 nemyslím vůbec špatně, naopak v případě těchto dvou kapel (a třeba ještě norských kolegů Aspera) je to naopak totální bomba. Z dalších trochu šokujících momentů bych vyzdvihla nintendo zvuky na začátku „Last Goodbye“ (které připomenou kapelu Machinae Supremacy) nebo pasáž v „Burn After Reading“, kam si kapela zničehonic jen tak narvala blackmetalové bicí následované kakofonickým jamováním, aby následně všechno ztichlo a nechalo vyznít samotný Michaelův hlas. K nejsilnějším skladbám vůbec pak patří „The One“, která je ze začátku pěkně nakopávací a pokračuje sekaným refrénem, který je brilantně podbarven klávesami.
Přes všechny jeho kvality mám obavy, že tohle dílo může zůstat nepochopeno. Rozhodně se neřiďte názvem skladby „Burn After Reading“ a po prvním protočení tohle album nepalte (nemažte). Chce to několik pozorných poslechů, aby vám z desky nezůstaly v hlavě jenom příjemné melodie a chytlavé pasáže. To je totiž pouze zlomek toho, jaký požitek vám může „Nine“ ve skutečnosti nabídnout. V tomhle případě se opravdu vyplatí prohrabat se pod povrch. Jak řekl jeden jejich kolega muzikant z vedlejšího Švédska (který zároveň našel nejlepší způsob, jak album poslouchat – v klidu a se sklenicí vína): „Není to to nejtvrdší, co kdy bylo napsáno, ale já to miluju. “
|
