"Co deska, to změna", to je heslo, kterým se Bloodbound řídí už od svých začátků. A ačkoliv se původně jednalo o post zpěváka, který se měnil, pár různých stylů už si také ozkoušeli. Od powermetalu na „Nosferatu“, „Book of the Dead“, či posledním „Unholy Cross“, kdy dokazovali, že v těchto vodách jsou opravdu osvědčenými plavci, se dali až ke koketování s progem na „Tabula Rasa“, jež měl na svědomí bývalý zpěvák Urban Breed. Ten se předvedl už na prvotině „Nosferatu“ a jeho vokál ke kapele seděl jako zadní partie těla na hrnec. A stejně tomu bylo i s hlasem Michaela Bormanna, který odzpíval desku „Book Of The Dead“. I on s hudbou Bloodbound výtečně ladil, ale ani jeden z pěvců se neudržel v kapele trvaleji. V současnosti tedy okupuje mikrofon Patrik Johansson (z Dawn of Silence, neplést se jmenovcem z Civil War, či Astral Doors) a i ten už na posledním počinu dokázal, že si Bloodbound zpěváka vybrat prostě umí. A možná i právě jeho místy dickinsonovský vokál svedl kapelu na cestu, kterou kráčejí s nejnovějším počinem „In The Name of Metal“.
Jak už název napovídá, s touto deskou zabrousíme k daleko klasičtější odnoži metalu. Bloodbound zde míchají power-heavíkový koktejl inspirovaný kapelami typu Iron Maiden, či Manowar, kteří jsou téměř parafrázováni ve skladbě „Metalheads Unite“, Hammerfall – to hlavně díky pompéznosti refrénů, či riffům u „I´m Evil“. Další inspirací jsou například Helloween nebo dokonce Ozzy Osbourne. Jejich vlivy jakoby se snoubily ve skladbě „Mr. Darkness“ a směsice toho všeho pak má, sice trochu vzdálený, ale přeci jen typický bloodboundovský rukopis Tomase Olssona. Ačkoliv by se mohlo zdát, dle stylu, kterým se kapela ubírá, že se do procesu skládání tentokrát více zapojil i Patrik, opak je pravdou a zpěvák zanechal svůj skladatelský otisk pouze na skladbě „Bounded By Blood“, která ale zároveň patří k těm nej z celé desky.
A jak vlastně „Ve jménu metalu“ zní samo o sobě? Předně je album hodně refrénové. Téměř každá sladba je stavěná na velmi silném, nejlépe sborovém a dobře zapamatovatelném refrénu. Téměř každá je svým způsobem jednodušší, prostší, o to více údernější. Po pestré diskografii zní sice písně jako titulka „In The Name Of Metal“, či „Metalheads Unite“ trochu lacině, ale Bloodbound se do tohoto klišé pouštějí s vervou a výsledek je v každém případě daleko působivější, než když se v podobném plácají například Gamma Ray se svým „To The Metal“. Jestli má nějaká kapela stvořit současnou metalovou hymnu, Bloodbound k tomu mají zatím nejblíže. A to beru v potaz i heloweenovské „Are You Metal“.
Skladba „King Of Fallen Grace“ je pak jedinou věcí, která má nejblíže k odkazu klasických desek Bloodbound (kdyby kapela pokračovala tudy, moje srdce by plesalo radostí) a to nejen díky názvu. Ostatně většina titulů a témat se u Bloodbound opakuje a jedná se právě o jakýsi spojující článek mezi všemi deskami vyjma „Tabula Rasa“. Největší pecku na „In The Name Of Metal“ představuje „Son Of Babylon“, kde se do skládání vložil také klávesista Fredrik Bergh, založená na nosném melodickém refrénu. „When Demons Collide“, „Bonebreaker“, či „Bounded By Blood“ jsou tvořené na obdobném principu, kdy ona refrénovost dodává skladbám potřebnou hitovost. Naopak je tomu u takové „Mr. Darkness“, kdy je refrén až „trapně“ jednoduchý, ale temnější tónina, ve které se nese, dodává skladbě netradiční šmrnc.
Největším mínusem desky je originalita. Lépe řečeno, jako kdyby
se Bloodbound inspirovali u slavnějších kolegů Sabaton v tom, že největší úspěch má vždy to, co nějakým způsobem známe a tak tedy možná i nevědomky poskládali „In The Name of Metal“ ze střípků něčeho známého. Zároveň má v sobě ale deska jakési kouzlo, které dotírá na tu hluboko ukrytou heavíkovou stránku, kterou má někde v sobě téměř každý metalista a ta působí podobně jako druhová paměť, jako takové deja-vu. Dalším slabším článkem je pak podivný skok do druhé půlky alba, kdy oproti předcházejícímu návalu hitů přicházejí songy trochu odlišného ražení. Ne úplně zajímavým kouskem je např. skladba „I´m Evil“, zato opět temnější a drsnější „Black Devil“ zajiskří a téměř závěrečná již zmiňovaná pecka „Bounded By Blood“ vše dokonale podtrhne.
Na desce nahrané v tomto stylu mě trochu udivují klávesy. Dalo by se říct, že se k němu od základů vůbec nehodí, příjemným zjištěním pak tedy je, že vůbec nepůsobí rušivě a jejich melodičnost naopak tvoří líbivou přidanou hodnotu, a zároveň to kapelu udržuje v powermetalových kolejích. Plusem jsou i bicí, kdy Pelle Åkerlind žene kapelu dopředu v rozumných mezích a nepouští se do ohraného speedového kolovrátku. Občasná kytarová sóla či vyhrávky sice nepatří mezi nějaká mistrovská díla, tím ale lépe pro desku, protože přesně zapadají do konceptu. Co mi místy trochu vadí, je překvapivě povětšinou opěvovaný vokál. Výšky jako z učebnice, ale nižší polohy, či Patrikovo frázování mému uchu úplně nelahodí tolik, jako na předchozím „Unholy Cross“.
V úplném závěru alba kapela představuje jako bonus jeden ze svých největších hitů v novém kabátu. Vzhledem k faktu, že song „Book Of The Dead“ patří snad k mým vůbec nejoblíbenějším písním od Bloodbound, nového zpracování jsem se poměrně bála, ale i přesto, že bych se bez této verze obešla, o tragédii se nejedná. Jakkoliv je Patrikův hlasový projev naprosto odlišný od Michaela Bormanna, z jehož verze mi běhá mráz po zádech, poradil si s písní nadmíru dobře, po opakovaném poslechu a ve výsledném srovnání za zatraceně nabušený sound vychází ze souboje obou verzí snad téměř vítězně, či minimálně nastejno (což mě samotnou překvapilo, protože jsem původně měla v úmyslu vychválit originál, namísto toho s otevřenou pusou uznávám, že byla skladba vyšperkovaná k dokonalosti). Celkově se jedná o zdařilý kousek, leč bohužel pro mě, se předchozím deskám úplně nevyrovná, ale nemyslím si, že by to bylo skladatelskou vyčpělostí, protože pánové mají stále co nabídnout, jen od Bloodbound bych přeci jen očekávala něco trochu jiného. Zároveň ale v tomhle směru, kterým se řítí, patří nahrávka rozhodně k těm výrazně lepším, co spatřily světlo světa.
|
